Můj milý Ježíšku

Už dlouho myslím na to, že bych Ti měla napsat a poděkovat za nadílku pod stromečkem.

Nechci, aby to vyznělo nevděčně, ale jak si, prosím tě, přišel na to, že potřebuji nové lyže? Myslíš, že s těma starýma běžkama jsem dělala ostudu? Já je mám tolik ráda, jsou památeční. Jsou spojené se starou padesátikorunou, takovou tou růžovou, papírovou. Když mi ji dávala táta v obchodě pod lyži, jestli ji prošlápnu. Taky mi dobře držely na sněhu, ten letitý nános různých vosků by držel snad i v sáňkařském ledovém korytu.

Opravdu, díky moc za běžky a jestli jsi minulý týden slyšel z hor něco jiného, tak to nebyla pravda.

Já chápu, že je těžké běžky správně namazat.
Co na tom, že mě do kopce všichni s úsměvem předjížděli, já nejsem soutěživý typ.
A ten pán, co mě poučoval, jak mám správně držet hůlky a správně našlapovat, se asi chtěl jen vytáhnout před svojí slečnou. Na jednu stranu měl štěstí, že ji tam měl, protože když mi na závěr přednášky prozradil, že má lyže se šupinama, byl by zhynul bídnou smrtí upícháním mojí hůlkou. Okamžitě bych ho zahrabala do závěje a našli by ho až na jaře. Pak by teprve poznali, že už tam leží dlouho, protože by měl ty svoje běžky se šupinama stále na nohách.
Co na tom, že muž vždycky pár set metrů popojel a pak se s úsměvem za mnou vracel. Já se taky snažila na něj usmívat, fakt snažila.

A nadávala jsem jenom trochu, jenom potichu, to jsi nemohl slyšet.

Přežila jsem a co je hlavní, přežili všichni okolo (i ten chytrý pán). Od běžkování mě to neodradí a staré lyže už nebudu ani vytahovat. I když - snažila jsem se nenápadně naznačit, že je nějakej divnej sníh, že bych si měla vzít ty svoje starý lyže, abych si nové nezničila... Ale - prý se nemám bát, že lyže jsou na ježdění a když je zničím, dostanu nový. Taky muž nelenil a omyl mi staré lyže lihem od nánosu těch starých vosků, dalo mu to určitě dost práce, namazal mi je skluzovým voskem. Takže cesty zpět už není. Tož směle klouzavým pohybem vpřed!


Jak říkala moje babička: "Díky Ježíšku, ale nemusel sis dělat škodu."

Hádanky pro Matěje

Povídali jsme si s Matějem cestou k babičce, kolik mám udělat jablkových knedlíků k večeři. Prý 100. Sto je takové imaginární číslo, sto je v očích předškoláka strašně moc.
Povídám mu, že sto ne, ale že padesát udělám. Máťa na to: "Tak to budeme mít každý deset knedlíků." Ptala jsem se ho jak na to přišel. Povídal, že když je nás pět, to je přece jasný.

Večer při vaření knedlíků se bavili s Májou, kolik má kdo knedlíků. Majda prej kolik jich bude každý mít, když jich udělám šedesát. Mates, že prej jedenáct, pak se opravil, že dvanáct... když je nás pět.

Tajně ve mně hlodal červíček, zda přeci jen do třetice se nám nevyvedl génius, nebo co. Nevím, kde by se to v naší rodině vzalo, ale jeden nikdy neví.

Do třetice další hádanka, která začala vcelku nevinně. Vyzvedávala jsem skrytého génia ve školce a povídám: "Máťo, když uhodneš, co pro tebe mám v kabelce, tak si to můžeš sníst." Prej na jaké písmenko to začíná. Tak říkám, že na P (přesnídávka). Mates pohotově a bez rozmýšlení zařval na celou ulici: "Prdel!"
Na to mohu říci jen jediné - geny nevočuráš :)