Majdulčina oslava

Madlenčina vysněná, bránila jsem se, co to šlo, ale Majda je v některých věcech neoblomná, nestydí se použít psí oči a to já pak kývnu na vše.

Když jsem zjistila, kolik má v plánu pozvat kamarádek, dost jsem se osypala. Nakonec jsme se shodly na kompromisu (já chtěla 3, Majda asi 30) nakonec z toho bylo 6 plus Máťa, plus Vojta. Ti to jaksi měli za odměnu, či za trest... Vojta se džentlmensky nabídl, že mi bude pomáhat, že bude obsluhovat bez nároku na honorář. Asi jsem vypadal dost zoufale. A to jsem taky byla, radši uspořádám indiánskou přepadovku pro klučičí komando... než... co vlastně se sedmi holčičkama?

Internet naštěstí poradil několik nápadů.

Uplácala jsem dort (nepečený), usmažila asi třicet řízečků, plus nějaké ty pochutiny v zásobě a doufala jsem, že hlady neumřou.

Společně jsme vyrobili každému jmenovku na brčko a tímto byly přípravy ukončeny. Většina rodičů byla instruována, že za stav oblečení účastníků neručíme. 

Holčičky postupně přicházely, představovalo se, seznamovalo, gratulovalo, rozbalovaly se dárky, ječelo se radostí. Škoda, že nemám fotku Matěje, jak tam sedí ve prostředku dění v očích ztrápený výraz a dlaně na uších. A to on vydrží opravdu hodně vysokou hladinu hluku. Když už decibely přerostly snesitelnou míru, zacpala jsem jim pusinky dortem.

Pak se tak nějak chvilku zabavovaly samy, neřízená zábava je potřeba. My jsme zatím s Vojtou připravovali průlezku z provázků a la Bludišťáci. Jeden prolézá se zavázanýma očima, druhý ho naviguje, dotknutí se provázku rovná se zabzučení lejzru - ochotně suplují přihlížející. Po prolezení bludiště bylo nutno najít poslepu krabici pod stolečkem, otevřít ji, otevřít další krabici uvnitř a nahmatat si odměnu. Všichni si vyzkoušeli. Mezitím probíhalo vzájemné malování po těle tetovacími propisovačkami. V tom jednoznačně vedla Barunka, která si zmalovala obličej tak, že jsem se bála potkat maminku.

Následovaly řízky! V nejlepším přišel muž. Plánovaný únos Majdy mohl začít. Stopovaná byla skvělá, pár krušných momentků, když Máťa zabouchnul dveře a z nás se s celou partou stali bezdomovci, ale dobře to nakonec dopadlo. Nejhezčí byla chvilka hledání úkrytu Majdy (vysadili jsme ji na třešeň ve výši hlavy dospělého) holky ji nemohly najít a to stály těsně u ní.

Nakonec se vařila "polífka" v kyblíku, z květin, dřívek, kamenů, hlíny. Padlo na to pár okrasných květin, ale tato zábava vydržela až do pozdních večerních hodin. Holky se už prý těší na příští rok (Majda taky), ó jé!