pátek 6. května 2016

Za hranice všedních dnů

Netuším, jak se to stalo, že to všechno klaplo.

A my vyrazily na prodloužený víkend do Budapešti. Jen my dvě, kámošky, už od základky, od telecích let, přes všechna ta období holčičího snění, lásek, mindráků, táborů, čundrů, prvních nárazů na realitu pracovního procesu, vlastních dětí, dětský nemocí, bezradností, radostí, bolístek.

Nevím, proč Budapešť. Prostě proto, už před pěti lety jsme o ní snily, ale nějak bylo stále něco přednější.

Letos už ani nevím, kdo prohlásil:
"Chtělo by to výlet! Nevyrazíme do divadla? Na Vinohrady, Na Fidlovačku?
A co kdybychom jeli do Budapešti?"

A už to bylo, sehnaly jsme ubytování. Týden předem koupily jízdenky. Pak začala Kačenka marodit.

Ale my už měly tu jízdenku. Naštěstí to všichni zvládli.

A my mohly odjet vlakem směr Maďarsko. Nachodily jsme spoustu kilometrů, prohřály se v termálkách. Nikdy bych nevěřila, že vydržím 3 hodiny v bazénu s horkou vodou. Zjistily jsme, že v dubnu tam je veskrze příjemně, málo lidí. Kvetly kaštany, muzika vyhrávala vlahým večerem.



Jo a ještě vím, že do tohohle by mě nikdo nedostal:


Někdy oči až přecházely.



Děkuji muži a dětem, že mě pustili, babičce (ona ví) a úplně nejvíc mojí spolubojovnici , že mě vzala s sebou!

1 komentář:

  1. Tys to tak krásně napsala! Byl to neskutečný víkend, takovou pohodu a volnost už jsem dlouho nezažila. To já děkuju tobě! A nejen za tu Budapešť... J.

    OdpovědětVymazat