pondělí 29. prosince 2014

Vánoční

Milý Ježíšku, děkuji ti, že všechno tak hezky dopadlo.

Nejprve jsme přežili stěhování týden před vánoci (kamarádům velký dík - oni vědí) v nastalém chaosu našli všechny vánoční dárky, doufám...

Nejvíc mě letos asi dostala vánoční pošta, nevím, jak u vás, ale u nás platí nepřímá úměra, čím více lidí čekajících na poštovní služby, tím méně okének otevřených. Když už nevědí, jaký další komerční artikl by mohli prodávat, navrhuji svařák a preclíky, třeba by pak to čekání lépe ubíhalo.

Na nábřeží opět vyrostl stánek s rybami. Takové milé sousedské zastavení. Muž mě poslal pro pstruhy k obědu - podotýkám na svou obranu, že použil množné číslo. V domnění, že se jedná o tvory podobné velikosti, co jsme v létě grilovali, tedy přerostlé mřenky, jsem si říkala, že tedy koupím dva, protože děti ryby moc nejedí. Asi mě mělo varovat upozornění, že se jedná o pstruhy lososovité, pronesené se zvednutým obočím.

Nebudu to napínat, dostala jsem dvě vykuchané velryby do igelitky a šla jsem. Pstroužci se vesele posmrtně mrskali v igelitce, dost se pronesli, tak jsem se rozhodla zkrátit si cestu po kolejích. Nejednou, plác. Pstruh se válí na pražci, v igelitce díra, no nic, vrazila jsem ho zpět do igelitky jednou rukou držela ucha, druhou roh igelitky. Plác! Pstruh se válí na pražci! Evidentně druhá díra v igelitce, nezoufám, držím ucha a oba rohy. Jenže, plác, plác! Pstruzi na kolejích, z igelitky cáry, můj čerstvě vypraný kabátek, vyleštěné botky na svátky, všechno vniveč.

Ty potvory se mrskaly až prorvaly igelit. Jenže, co teď s nima? Nejradši bych je tam nechala a utíkala pro pořádnou tašku domů, ale to nešlo. Popadla jsem tedy cáry igelitky, chytila ta kluzká nukleární hovada a utíkala, co nejrychleji po kolejích k domovu. Musel na mě být úžasný pohled. Osoba běžící styl žehlící prkno s rukama napřaženým před sebou, najednou začne ječet (pstruzi se začali mrskat), plácne s čímsi o zem a naklekne na to. A to se opakuje v rozmezí tak dvou minut (odhad vyjevené osoby), popadne, běží, ječí, položí, zaklekne, popadne, běží, ječí...

Konečně dobíhám k domovu, zvoním hlavou, jediná použitelná část těla, muž mi otvírá. Zeje na mě vypulírovaná podlaha v předsíni, připravená na pokládku zátěžového koberce, v tom se probírají nukleární hovada, krev, sliz a šupiny letí vzduchem... Dostávám držkovou. Já, která se tak obětovala pro rodinu, v potu tváře téměř s nasazením života zajistila rodině oběd. To jsem si nezasloužila :) Ty potvory se pak mrskaly na balkoně ještě dobrou půlhodinu až zatížený plech na pečení nadskakoval.

No a Štědrý den už byl jen taková třešínka na dortu. Matýsek nám usnul už před večeří, marně jsme se ho snažili budit k jídlu, k focení (jsme se fotili se spícím Matějem, u stromečku, stejně se neprobudil), k prskavkám, k dárečkům... Marno. Spal 13 hodin jako pravý bohatýr, ráno slupnul polévku od večeře a dostal dáreček, s ním si vystačil hrát, dokud se nevzbudili sourozenci a neprozradili mu sladké tajemství, že tam má těch dárečků víc. Pro Majdu byl asi nejlepší dárek už před vánoci - vlastní pracovní stůl, seděla u něho několik dnů v kuse ani večerníček nechtěla vidět, jen stříhala, lepila, malovala, skládala puzzle...

Jen nevím, jestli příští rok bude ještě Vojta věřit na Ježíška, když jsme venku prskali prskavky, povídá: "Jdu se kouknout, jestli tam táta náhodou nedává dárky pod stromeček." Rozmluvila jsem mu to, ale je to škoda! Příští rok musíme vymyslet nějakou jinou taktiku.

1 komentář:

  1. pěkně napsané...dokonce jsem se i zasmála, vím, že bych neměla..v tu chvíli to asi vtipné moc nebylo... Krásné jaro.

    OdpovědětVymazat