pátek 28. února 2014

První i poslední?

Velká jarní lyžovačka, letos první a soudě podle jarního počasí venku, bohužel asi i poslední.

Jak to vlastně všechno tenkrát (první týden v únoru) bylo...

Odjezd se blížil. Čím se přibližoval, tím děti přitvrzovaly v rýmě a kašli (ne všichni ve všem, každý v tom svém, Vojta je specialista na kašel, Mates na rýmu, Mája s nimi musela držet krok).
Naštěstí jsem jejich simulanství nepodlehli a dál snášeli na hromadu vše potřebné k lyžarským dobrodružstvím. V sobotu jsme to všechno zabalili, posilnili se v místní pizzerii a vyrazili. Naštěstí to máme téměř za rohem, neb Dolní Morava neleží kdesi u Znojma či Brna, jak by z názvu vyplývalo, ale u Králík s výhledem na Kralický Sněžník.

Už z dálky nás vítaly holé pláně mezi nimiž zářila bíle sjezdovka... Ubytování, vybalování, vítání s kamarády. Ráno jsme si všichni odkašlali (muž to nazval očistným kašlem) a vyrazili ven zavzpomínat, jakže se to zachází s těmi barevnými prkénky na nohách.



Mája měla svoji velkou premiéru. Ovšem její přístup k lyžování - vyvezte mě na svah a já budu lyžovat, jako všichni okolo - nezabral. Prostě to na ni nespadlo z nebe, ač o tom byla skálopevně přesvědčená. Po marném nervydrásajícím pokusu jsem to vzdala a ráda zaplatila, ať se hodinu trápí zase někdo jiný. Pro paní instruktorku to nebyly lehce vydělané peníze, to je bez pochyb (sledovala jsem tajně z dálky). Ovšem neslo to své ovoce. Po první hodině Majda uměla prý hezky pluhem zastavit, když se začala učit obloučky, soustředila se tak, že zapomněla jak se zastavuje.

Druhý den jsme tedy trénovali zastavování, zvýšený přísun sladkostí obaloval moje nervy a já se vydržela celou hodinu usmívat a celkem úspěšně vytěsňovala z mysli chuť zahrabat ukňourané nespolupracující dítě po pás do sněhu a do pusy mu vrazit mrkev. Když jsem se rozhlédla okolo byli na tom ostatní rodiče více méně podobně (na první pohled bylo poznat, kdo podcenil dopink).


Po druhé lekci se Majda stala lyžařkou, další den už jezdila na vleku a třetí den se stala šusařkou. Neomylně následovala bratra asi geny. Jak viděla svoji kamarádku Barunku, probudil se v ní závodní duch (kdyby mi to někdo vypravoval - neuvěřím) a hlava nehlava stůj co stůj (nebo spadni) musela být dole první.

Naše společné lyžování vypadalo asi takto. Vyjeli jsme spolu na vleku, nahoře na nás čekala  Barunka s maminkou. Majda se okamžitě rozjela rovně dolů s kopce. Nohy v pluh, hlavu otočenou vzad (jestli ji Bája náhodou nedojíždí) si to metla dolů. Báje to naštěstí bylo srdečně jedno (ta to zase šusuje tak nějak ze svojí svérázné nátury, s obloučky to rozhodně nepřeháněla).

Matěl byl šťasten pěšmo, objevil obrovskou sněhovou hroudu, kterou opakovaně zdolával, ohlodával, porážel, prorážel... a víc nepožadoval. Snad jen občas vyzkoušet výbavu pravého lyžaře nanečisto.



Vojta vypadal, že si lyžování konečně užívá, většinou šel na svah rád a zvesela. Což je při jeho pesimistické nátuře nevídané. Styl měl většinou bohužel dost podobný Majdě (pouze nesledoval Báju, ale Tomáška nebo Adélku), trochu jistější postoj, ale to je tak všechno, obloučky tvořil pouze pod pohrůžkou a psychickým nátlakem...



Aby bilance byla úplná. Muž propadl skiapinismu (vyrazil na Králický Sněžník na východ slunce - šli víc pěšmo, než lyžmo, slunce bylo za mraky, vrátili se k obědu, ale mají z toho krásné fotky, výstup na Everest hadr)


 a moje lyžařské schopnosti bych nazvala asi takto: v očích smrt a rychlost splašeného hlemýždě.

2 komentáře:

  1. :D Som sa príjemne pobavila. :))) Ďakujem za príbeh zo života.

    OdpovědětVymazat
  2. Pane jo.... u nás bylo sněhu na jednoho sněhuláka:-)))

    OdpovědětVymazat