Naše Máje je ... jak to jen popsat a vystihnout. Naše Majdulka je přírodní úkaz naší rodiny. Zatím marně pátráme, po kom podědila geny.
Přírodní úkaz - už čtyřletý. Moc ji miluju, i když většinou nechápu. Nějak se do ní nedokážu vžít. Nemá to s námi, holka naše, lehké. (Opačně lze říci totéž.) Každý den zkouší moji trpělivost, každý den přemýšlím, zda by bylo lepší pořídit si boxovací pytel, či si dát pár koleček běhu po přilehlém okolí nebo jen tak v naprosté beznaději mlátit hlavou do zdi.
Je to absolutní kliďas, kterého z jeho vražedného hlemýždího tempa nevytrhnou prosby, zákazy, vyhrožování, psychické vydírání ani nějaké to plácnutí přes zadek v záchvatu naprostého zoufalství. Ano, tak hluboko jsem klesla, marně. Naopak, věřím, že kdyby nás náhodou postihlo zemětřesení, s Majdou by to rozhodně neotřáslo. Kolem ní by padaly stropy, bortily se zdi a ona by si polonahá zasněně koulela s míčem sem a tam.
Nedávno jsem potřebovala jít s Matýskem k doktorce. Muž se mě ptal jak to udělám, když mám doma i Majdu. Jestli radši pojedu autem nebo půjdeme vražedným tempem pěšky. Pak povídá, víš co, pošli ji do pokojíčku obléknout ponožky. Až se vrátíš s Matýskem za dvě hodiny od doktorky, najdeš ji tam stále ještě bosou.
Přitom ve školce to vypadá, že stíhá :) asi je vláčena davem, nebo tam jsou ještě větší flegmatici :)
Ehm, sousedi mají shodou okolností také Majdu, i když teď už je jí dost přes třicet. Traduje se historka z doby, kdy chodila na první stupeň ZŠ. Do školy je to od nás přes dva kilometry, děti jezdí autobusem z horní zastávky. M. se v poklidu nasnídala a vyrazila na zastávku. Trošku se zpozdila, ale to ji nevyvedlo z míry a svým krokem (hlemýždím) kráčela na stanici. Ze zatáčky mohla vidět, že už tam autobus stojí. Tempo nezměnila ani tehdy, když se autobus rozjel. Klidně se otočila a stále stejným krokem vyrazila do školy po svých.
OdpovědětVymazatNejsi v tom sama ;-)
To snad píšeš o našem Davidovi, ne?!
OdpovědětVymazat