Zima na poslední chvíli...

v Orlickém Záhoří. Slunko hřálo, nebe bylo modré, všude kolem třpytivý prašánek. Konečně zima jak má být. Trošku jsme prohnali běžky. Ne a ne se toho sluníčka nabažit. Opalovat v křesílku se nedalo, bylo poněkud větrno a ve stínu skoro celé dopoledne -9.

Fotka je z mobilu, nic moc. Ty dvě tečky jsou babička a děda ze vsi moji splulyžníci.

Majda s Matýskem dýchali horský vzduch pouze z bezpečí vytopené chalupy. Vojtu jsem za vydatného protestování vyhnala na sníh (Vojta plakal, že musí ven, Majda plakala, že nemůže ven. Je to pech.) Nejdřív jsme chtěli stavět bunkr, jenže v mém podání to stále byl jen zákop a ještě mělký. Vzdali jsme to a hráli si na bizony, kteří hledají trávu pod sněhem, Vojta mi zakázal používat ruce, prý bizoni ryjí čenichem, no nevím, nezbaštila jsem mu to.

Lukáš vyrazil na sněžnicích, bylo kouzelné pozorovat tečku stoupající kolmo protější strání směrem na hřeben. Moc si pochvaloval tu svobodu a volnost v chůzi po sněhu. Budu mu věřit. Příští rok prý koupí ještě jeden pár a vyrazíme spolu, abych tu nádheru taky zažila. (Držte mi palce, ať do příští sezony zkrachují všechny fabriky na výrobu sněžnic!)