Setkání

Od neděle už vím,
že bloggerky jsou opravdové
ženské z masa a kostí, krásné, milé, přátelské,
ještě než jsem vstoupila do dveří jedné báječné restaurace, ptala jsem se v duchu, co tu proboha dělám,
plná obav a nejistoty,
co si budeme povídat už pár let na mateřské - nejsem z nejbystřejších, okruh témat k hovoru značně omezen,

smekám před kulturním programem Aranel,
skvělými články Wlčice,
hltám cestovní deníčky Ivy,
úžasné fotky Gabro,
netrpělivě čekám na další akce od Fíků
- jen abych jmenovala ty "nejprofláklejší". :o)


Poznala jsem na vlastní oči Mišku (doufám, že někdy příště popovídáme, mám spoustu zvídavých otázek ohledně očkování), Hanku (veselou paní učitelku na mateřské s úžasný vypravěčským talentem), Marcelu (která si asi mnohým prošla, sálá z ní elán a pozitivní přístup k životu), Andreu (těším se, že si počtu v jejím blogu), Rašimdu (ehm, Matýsek pozdravuje), Miju (naši druhorození a třetirození se jmenují stejně).

Matýsek velmi děkuje za rozjařování od všech chovajících a okolosedících. (K poděkování se přidávám, už dlouho se mi nestalo, že bych se vklidu najedla, vypila kávu... a jako bonus usnul cestou domů jako nemluvňátko, tak ho ty ženské odrovnaly.)

Doufám, že Ivčin náhrdelní přežil nájezd nenechavých ručiček, za případné slintací a křupkové stopy na oděvech se omlouvám - účet z čistírny zašlete :o)

Hřejivá

Mezi dlabáním dýní, vařením mňamek Matýskovi... se stalo něco, z čeho je mi tak nějak milo.

Zjistila jsem, že integrace je úžasná věc i pro mě jako rodiče. Úžasná proti podzimní depresi a inspirativní.

Majdalenka kamarádí s Kryštofkem, který má určitou formu postižení (nevím jakou a abych řekla pravdu, mám pocit, že mi po tom nic není, tak po tom nepátrám), no jo samozřejmě kamarádí i s Davídkem, Marečkem, Ríšou (každý týden s jiným) ....

Líbí se mi, jak se ke Kryštofkovi chová:

Je to prostě její kámoš a hotovo.
Vůbec ho nelituje.
Nepřemýšlí o tom, že by něco nemohl, že by byl nějaký "jiný".

Možná se to věkem mění, ale teď se těším z její bezelstnosti, upřímnosti a pozitivního náhledu na svět kolem sebe.

Před nedávnem jsem vybalovala nákup a Mája si vzala nálepku od zeleniny, zalepila si s ní jedno očičko a hrdě prohlásila: "Teď jsem jako Kryštofek." Celá nadšená pobíhala okolo. Ani stín nějaké škodolibosti nebo vysmívání. No není to krásný.

Možná se to změní, možná je pravda, že děti dokáží být mezi sebou zlé, ale já jsem optimista a snažím se žít přítomností.

Má ho tam.

Matýsek má zub! No fakt je tam, všichni jsme si před večeří umyli ruce a sáhli Matýskovi do pusy, Majda s Vojtou jsou z toho úplně odvázaný. Mají bráchu se zubem.

Nevím úplně k čemu ten zub, když mrkev plive do dálky a kukuřičné křupky oslintá a se znechuceným výrazem ve tváři přilepí na jídelní židličku.

Konečně chápu výraz "máme zub"! (U nás to není mateřský plurál.) Protože my ho fakt MÁME, to je náš rodinný zub :o)

To se máme.

Teď už mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty. Narodit se o pár let dřív bylo by vše ztraceno :o)

Ještěže máme průzkumy, konečně víme, jak na tom jsme.

Jagodna

Onehdy jsme si vyhlédli takový pěkný hřebínek, nalézající se nedaleko za hranicemi v Polsku.
Těšili jsme se na procházku v lese a panorámata. Ani jedno se nám bohužel nesplnilo.
Polští sousedi vybudovali jakousi turistickou dálnici sypanou bílým kamením a lemovanou vývraty, že dostat se přes ně do lesa bylo hodno zdatného bahno-pařezolezce.

Vydrželi jsme jít poměrně dlouho - za vidinou "lesu a turistům přátelštější" cesty - ale bez úspěchu.

Jestli se tam ještě někdy vydáme tak pěšmo teda už nikdy více, možná na kolo by to nemuselo být špatné.

Mapka zde (Przelecz Spalona - po modré na Sasanku a dále na Jagodnou, ale někde u Sasanky jsme propadli trudomyslnosti a vrátili se)

Byl to jeden z posledních víkendů babího léta. Kromě výletování u sousedů jsme si užívali v listí.

Úplně jsem se zasnila, jak může být podzim krásný. Ale nestěžuju si, v tomhle počasí se zase krásně lenoší doma za kamny (když zrovna hřejí) a těší se na vánoce a drží se černé hodinky...

Uvítání občana

Tradice zavelela. Nejsem si úplně jistá (pokusím se najít dokumentační foto), ale skoro bych se vsadila, že jsem byla uvítaná v té samé kolébce.

Ono to celé "vítání" bylo takové ztuhlé, prkenné a zvláštně formální. Vůbec jsem se nedokázala soustředit, co že to městu slibujeme. Z monotonního projevu se nedalo poznat, jestli je město rádo, že má další občany, nebo je z toho smutné (spíš to druhé). Nebýt tam zpívající žákyně a usměvavá zdravotní sestřička v odvážných sesterských "minišatech", tak se snad začnu bát.

Opravdu nechápu, proč byli všichni tak vážní, když někdo z přítomných dětí zaplakal, nebo se jinak hlasově projevil, působilo to velmi nepatřičně.

Ale proč? Vždyť děti jsou radost, kdy už si přestanou hrát na ředitele zeměkoule a sestoupí na zem k obyčejným lidem a dětem u udělají ten vítací obřad normálně lidský a hlavně pro děti a jejich rodiče. 

Například na Vojtově vítání se budovala komunitní imunita. Sestřička měla v kapse takový obrovský zmačkaný pánský látkový kapesník (přesně takový nosil můj děda) a tím každému miminku, které položila do kolébky utřela ten uslintaný obličejíček (asi aby dobře vypadalo na fotce). Musím říct, že když jsem to viděla (já si nevšimla, jestli tím utírala ty děti, co "šly" před Vojtou, ale ty po nás všechny to jsem se soustředila, kapesník vypadal, že už něco pamatuje) myslela jsem, že o se mnou praští, byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na slovo.