pátek 26. října 2012

Podzimní neduhy...

Máme zaracha - od pondělí, ale už se mi podařilo dát část jednotky dohromady. Občas tak nějak na přeskáčku, v různých sestavách, vyrážíme ven. Dva vykurýrujete, třetího to skolí... Jak na houpačce.

Čas strávený doma je přímo úměrný nepořádku v bytě. (no spíš je to exponenciální závislost)

Různě stavíme bunkry (já), pak je bouráme (Vojta), načež se příšerně vztekáme (Majda) a s úsměvem to hemžení pozorujeme (Matýsek). Už jsme dokonce i poslali nakreslený králíky Michalovi do Kouzelné školky...

Často si tu připadám jak na návštěvě na jiné planetě...

Ve snaze o zachování posledních zbytků disciplíny žádám: "Majdo, ale už mám toho nepořádku dost, koukej vzít ty moje bačkory, co jsi rozházela a srovnej je ke dveřím!"
Majda na mě upře ty svoje modrý kukadla a s ukřivděným výrazem ve tváři odtuší: "Aje já jsem anakonda!"
Vojta kontruje: "Já jsem mohutný anakondí samec a vyrážím na lov."
Vyklízím anakondí teritorium....
Ještě naposledy to zkouším: "Hele, anakondo, tak alespoň zavři ty dveře."
Majda nechápavě: "Nemůžu, šem opiče a utíkám pšed anakonďákem..."

Ještěže Mates ještě nemluví!


Kočkopes Kvído

Milá knížka o holčičce, která si moc přeje kočku, psa nebo papouška. Náhodou vznikne papouškově barevný kočkopes, který přibude do rodiny. Maminka účetní a tatínek bankovní úřední s tím mají velký problém. Jak to udělat, když to zvíře je tak jiné, určitě budou všem jen pro smích.

Krásné vyprávění o tom, že my dospěli moc řešíme to, jak se na nás budou ostatní koukat a nenasloucháme tolik svým dětem, svému srdci.

úterý 23. října 2012

Romantická...

J: "Vojto, to je krásný výkres, co jsi to nakreslil?"
V: "To jste vy s tatínkem v loďce a plujete na moři k západu slunce..."

To mi trochu vyrazilo dech, kde takové romantické představy mohl pobrat, nebo že by to nakonec byl romantik od přírody?

J: "A kde jste vy s Majdulkou a Matýskem?"
V: "No my tam radši nejsme, my moc řveme a nebyl by tam takový krásný klid."

Myslel na všechno, hoch náš bystrý :)


středa 17. října 2012

Číslo pět

Matýsek má 5 měsíců - už. Zase nám za poslední měsíc notně povyrostl.

Teď nemyslím jen to, že ho už opravdu nenacpu do zimní kombinézy po Majdulce (před týdnem se do ní ještě vešel, pravda, měl trochu vykulené oči :o), ale také jeho projevy
hlasové (Vojta tvrdí, že ho slyšel zařvat - máma),
slintací (jednou tak vyžužlal ponožku, že z ní skoro kapala voda),
přemísťovací (pomocí čela a nohou se dokáže odpíďalkovat nejmíň o centimetr za půl hodiny - uvidíme, co se z té techniky vyvine).

Konečně jsme si vytvořili nějakou tu večerní rutinu, během léta a prázdnin jsme byli dost flexibilní, co se koupání, uspávání týká.
Matýska koupu ob den (zatím si nestěžuje). Jako jedinému je mu dovoleno večeřet v pyžamu. Vydatný nášup ho občas úplně odrovná, jindy nám toho ještě musí spoustu říci, většinou je vložen do postýlky a při otevřených dveřích a zvuku večerníčka provádí svůj zápas s dekou, kterážto nakonec vždy vyhraje. Dudlík je většinou vtisknut za levým uchem.

A ještě jedna dětská pyramida.



pondělí 15. října 2012

Mája ve školce

Z Majdulky se stává čím dál větší osobnost se svými osobitými názory, především na to, co rozhodně dělat nebude, protože to "neumí" (den předtím to uměla bez problémů). Také samozřejmě ví nejlíp, co určitě "počebuje" a nejraději by to tu všechno řídila. Stále věřím, že je to věkem, vývojové stádium, ze kterého brzy vyroste.


Nevycházím z údivu, jak si vede ve školce. Tuhle jsem pro ni přišla, děti byly na zahradě, Vojta jezdil na koloběžce, hledám Majdu. Majda sedí nahoře na skluzavce, za ní stojí hošíček o dost větší, čekám, co bude, mám strach, že ji strčí, ale je to až na druhém konci zahrady, nemám šanci tam doběhnout a zachránit ji. Hošíček si sedá za Majdu, sjíždí spolu ze skluzavky. Majda přibíhá, hošíček za ní na autíčku. Je to Míša z předškoláků. Majda mě zdraví, odbíhá, něco si povídá s Míšou a hihotá se. Dává Míšovi pusu, Míša jí taky dává pusu, děsně se tomu chechtají. Přelézají spolu prolézačku, Míša Majdu jako pošťuchuje, Majda se tomu děsně chechtá. Valím oči a nevěřím. Tohle je moje Majda?

Po několika dnech.
Děda: "Majdulko, máš ve školce kamarády? S kýmpak si ve školce hraješ?"
Majda: "S Míšou si hjaju na zahjadě. Ve školce si hjaju s Kjištofem, když tam Míša není."

Po několika dalších dnech.
Jdu po chodbě ve školce, koukám na šňůru se zavěšenými výkresy. Očima přejíždím podpisy. První Adélka, druhý výkres Natálka, třetí Matýsek.... další obrázek Anička,.... a poslední výkres je podepsaný Majdalenka a Honzík!

Dneska.
Po nekonečné chvíli je Majdalenka převlečená, dává mi pusu a vchází do herničky. Děti sedí na koberci v kroužku, paní učitelka jim ukazuje obrázky se zvířátky. Dveře se zavírají. Slyším: "Dobrý den, Majdičko, povídáme si tu o zvířátkách, pojď si k nám sednout. Kluci nestrkejte se, Majdička si sama vybere, vedle koho si sedne."
Je slyšet, že se paní učitelka docela baví: "Majdi, sedni si, prosím tě, tady mezi kluky, udělali ti místo."

Vliv staršího bratra je jasně vidět, jsem zvědavá, kdy převáží holčičí kamarádky.

Tajně ji podezírám, že v klučičí partě jasně boduje tím, že je učí lumpárny, co zná od Vojtíka.

středa 10. října 2012

Budoucnost je jasná.

Ještěže nás ti chlapi mají, co by si bez nás počali. Zabloudili by v širém světě sociálních nejistot.

(Tenhle je od kamarádky!)
Anička přišla ze školky domů a povídá mamince, že se vdá s (naším) Vojtou a budou mít spolu děti - dvě.
Maminka: "A ví to Vojta, že se spolu budete brát?"
Anička: "No jasně, už jsem mu to říkala jednou a pak jsem mu to řekla podruhý a od tý doby je veselej..."

Tak to vypadá, že už je ruka v rukávě :o)))

neděle 7. října 2012

Podzim

ve svých  neopakovatelných krásách.






pátek 5. října 2012

Svatováclavský víkend

jsme trávili v Krkonoších. Na Modrokamenné boudě u Janský Lázní. Zastavil se tam čas - někde v dobách rekreací ROH. I pan majitel byl takový retro. Měl úplně úžasnou koženkovou tašku, jako by právě přišel ze schůze káesčé.

To by vcelku nevadilo, ale moc uklizeno tam neměli a to vydržím dost. Zase jsme se nemuseli bát, že tam děti nadrobí, nebo něco zamažou. Stejně jsme se tam chodili jen vyspat.

Vařili dobře to se zas musí nechat - domácí poctivá kuchyně.


Na Černé hoře žádná panorámata nemají, ani ten Ještěd nebyl pořádně vidět :o)))


Místo výhledů jsme tedy obdivovali rašeliniště.


A borůvkové knedlíky na Pardubické boudě. Mrkněte na pána za barem (úžasný týpek, tam by se pařilo).
.

Další dny jsme vyráželi z Pomezních bud. Povšimněte si mystických oblaků.


Jednou směrem na Jelenku, tam vede skoro nekonečný kopec. A tady naše ležení, zabrali jsme celou malou loučku pod chalupou.


Cestou zpátky jsme skotačili v borůvčí (asi tam někde chytil Matěj rýmu).


Další den opět z Pomezních bud, ale směrem na Malou Úpu. Kochali jsme se podzimními barvami.


A tady ještě jedna statečná žena, která to celé zvládla sama se dvěma caparty (muž vyrazil za zábavou na jiný konec republiky). Ještě se u toho usmívá.


Podtrženo sečteno: 12 dětí do sedmi let, 11 dospělých, úžasný pohodový víkend, plný povídání, legrace, dětského štěbetání...


úterý 2. října 2012

Jak jsme s Matýskem pařili

Svůj narozeninový večer/noc jsem protančila (ó jak vzletně řečeno) s Matýskem v náručí. Kombinace rýmy a břichabolu nám nedopřála odpočinku. Drželi jsme se statečně, až nad ránem jsme oba svorně vytuhli.

Druhý den (včera) jsme vypadali překvapivě dobře. Jsem si říkala, že přece jen ještě nejsem tak stará, když tenhle flám ustojím za normálního denního provozu. Ovšem večer začalo přituhovat, jako že normálně nejsem moc bystrá (co byste chtěli po ženský na mateřský, která nerozezná brontosaura od dyplodoka), vůbec ale vůbec jsem nechápala, co tu Vojta chce s kytkou a proč mě všichni třesou rukou a oslintávají - prostě narozeninové okno.


Dnes ráno jsem stála na křižovatce na zelenou a čekala, když přeskočila oranžová, skoro jsem se rozjela, pak koukám na tu červenou a říkám si, sakra, tady je něco špatně... ale co?

Matýsku, končíme s flámováním!