Dvojité školkování

Včera to vypuklo, srdce jsem měla až v krku. Vojta trochu taky, nic naplat návrat do režimu. Majdulka né. Ona už to tam přece zná a konečně se dočkala a nemusí jen stát v šatně. Když jsme odcházeli, právě rabovala  plastové nádobíčko z kuchyňky a vůbec si nás nevšímala.

Po obědě jsem nejdřív vyzvedla Vojtu a ptám se, co a jak. "Jo, mamí, hráli jsme si s Majdou na zahradě, prej se jí líbí víc ve školce, než se mnou na zahradě."

Paní učitelka ji moc chválila, jak je samostatná, že hned věděla, kde má věci na zahradu. Chvílema jsem nevycházela z údivu, jestli to mluví o NAŠÍ Majdě, které trvá půl hodiny, než si natáhne ponožky. Tak já tomu budu věřit, ono se to hezky poslouchá, ale žádnou změnu k směrem rychlejší a samostatnější Majdě jsem doma nezaznamenala. Stále platí, že chcete-li se Majdy minimálně na půl dne zbavit, pošlete jí do pokojíčku pro tepláky (vlastně pro cokoliv), máte zaručeno, že ji za půl hodiny, hodinu, dvě... najdete nahou sedící na zemi a dělající cosi veledůležitého.

Když jsme odcházeli po chodbě, Mája se tvářila, jako by jí to tam všechno patřilo, jako by tam chodila odjakživa. Dívala se na nástěnku s loňskými fotografiemi a povídá: "Mami, a kde jsme to byli se školkou na týhle fotce?"

Dneska tam i spí k Vojtově nelibosti. On tam spí nerad, ale když tam spí Majda, tak se nesmí nechat zahanbit.

A já tu sedím, Matýsek spí a je tu ticho a já jsem jaksi dezorganizovaná. Asi mi chybí ten adrenalin :o) Přestože si ho bohatě užívám ráno, abychom se v nějaký rozumný čas vypravili z domu - všichni, oblečení a najedení (chudák Matýsek, ale co ještě je teplo, dá se nakojit i před školkou na lavičce, když je nejhůř).