Maminko, kdy už mi konečně

bude 5 roků? Odpočítávali jsme poctivě od minulého týdne.
Nevím a myslím, že ani on sám nevěděl, na co se těšil víc. Jestli na dárky, nebo že všichni přijdou kvůli němu, nebo jestli na dort, nebo že už mu je KONEČNĚ pět.

Dneska nastal ten den D.
Dopoledne jsme strávili uklízením, protože když mají přijít matka, tchýně a švagrová k tomu... Myslím, že takhle čisto už jsme tu dlouho neměli (a mít nebudeme).

Dort přesně podle instrukcí byl připraven a schován ve spíži. Bála jsem se, jestli místo nákladního auta z toho nevyleze spíš ponorka. Děti se účastnili prvotní fáze, krájení korpusu, ochutnávání krému a dojídání polevy.

Když Vojta nezřízeně slintal a Majda začala pět: "Hamiš, amiš na amiš..." Na melodii - Či a či a čičičí jsou to kluci kočičí, říkala jsem si, že je nejvyšší čas s polotovarem dortu vyklidit pole, protože by mohl v nestřežené chvíli nenávratně přijít o nějakou svoji důležitou část, třeba kus budoucí korby nebo tak.

Už to, jak udělat nákladní auto, byl oříšek, já, která rozeznává auta jen podle barev, nepoznám Tatru od Liazky...  No nějak jsem to do kupy dala, ale jestli bude chtít Majda v červnu Hello Kitty, tak mi držte pěsti i na nohách, protože to asi fakt nedám, tam nejsou žádné pravé úhly jako u auta.

Pak jsme trochu připálili řízky a oslava mohla začít.

Dorazili všichni, děkujeme, přinesli dary, děkujeme, nic nám tu nezbořili, děkujeme. Moc milé bylo, že každý přinesl i malou drobnost Majdalence, aby jí to nebylo líto.

Všichni jsme si to užili, babičky i dědečkové mají spoustu fotek, spoustu toho probrali, spoustu naplánovali.

A Vojta už dneska usínal jako pětiletý!