Víkend na sněhu

Poslední (doufám) záchvěv zimy.

Asi bude ještě chvíli trvat, než to všechno roztaje.

Výlet na Zemskou bránu s velkým modrým šmoulou.

K Pašerácké lávce a zpět. V létě výlet na půl hodiny i se svačinou. Teď jsme se brodili minimálně dvakrát tak dlouho, ale zas byla legrace.

Na závěr jedna profláklá fotka Zemské brány.

Odpoledne jsme ještě stihli karnevalový rej. Chvíli to vypadalo, že půjdeme domů hned po příchodu. Děti se mě křečovitě držely a o nějakém trsání nechtěly ani slyšet.

Majdulka celkem rychle pochopila, že beruška rozdává bonbonky a lízátka a chodila alespoň stát do fronty. Vojta se rozehřál asi po hodině a půl, když vyhlásili hlavní cenu letadlo pro nejlepšího tanečníka. Tančil, ale s takovým výrazem ve tváři, že by mu člověk dal pětikorunu ať se už netrápí. Nakonec se nám to docela líbilo, ale jednou za rok to úplně stačí.

Maminko, budeš plakat!

V pátek přišel Vojta ze školky a povídá: "Víš, maminko, budeš plakat, fakt, říkala to paní učitelka. My jsme totiž hrozně úžasní. Ona taky skoro plakala, když nás viděla."
Cha, chá, to určitě...
Moc jsem se na večer (školkový ples) těšila, hlavně proto že se mi podařilo Vojtu přemluvit ke zpívání ve sborečku a začalo ho to moc bavit.

Našeho umělce jsme vystrojili do nažehlených kalhot, vesty s motýlkem, sami se hodili do gala, a šlo se. Tedy jelo se ještě pro babičku. Před domem jsem volala na Vojtu, ať dá pozor a neleze na led. Asi nemusím říkat, že během minuty se ozvalo strašné řvaní a Vojta měl celé kalhoty od bahna. V životě jsem neviděla tak hbitou a pádnou reakci mého muže. Ve vteřině se ocitl vedle Vojty a našupal mu na zadní část těla, co se do něho vešlo. Dostalo se mi do rukou uřvané dítě v zablácených kalhotách.
Za deset minut jsme stáli na chodbě v kulturním domě, Vojta sice v lehce rozmačkaných riflích s mírně urputným výrazem ve tváři, ale to se zlepšilo hned jak uviděl Aničku. Během chvilky dorazil i zbytek výpravy. Zaujali jsme místa a šou mohla začít.

Přijde mi naprosto úžasné,co všechno děti všeho věku společně s dětmi s různými "diagnózami" zvládnou. Co všechno dokázaly trpělivé paní učitelky s dětmi nacvičit. Účastnila se celá školka, všechna čtyři oddělení. Barvy: modrá, žlutá, bílá, červená.

Tak dejte pozor na vrátka, když přijdou žlutá kuřátka...

Ano, slza ukápla. Hormony jsou potvory a navíc byli úžasní - všichni.

Omluvte kvalitu. Foceno z balkonu.

Akce Dolní Morava

Rodinná lyžovačka jak vyšitá. Co víc dodat. Lyžovali všichni, kromě mě a tři čtvrtě roční  Sandry.

Ubytování bylo super. Hned u sjezdovky. Stačilo jen seběhnout s ustrojeným Vojtou ke vchodu a předat mužovi, jen co by se mezitím Majda stihla vykakat na nočníček. Prostě vteřinka.
Sněhu bylo dost. Tedy občas až příliš. Ale zase se dalo budovat chodby, zákopy a tunely. Přece nebudeme stále jen lyžovat.

Chata Slaměnka přímo vybízela k opalovačce.

A ty panorámata.

I jídlo jsme během týdne vychytali. Tož těším se příští rok, že už si třeba sjezdovky nebudu prohlížet jen odspodu.

Takové jednoduché přání

Některé věci člověk nepochopí ani po mnoha letech partnerského soužití. Je krásné být stále překvapován. Krásné a občas i dost náročné.
Například ve čtvrtek. Muž se vydal do města a ptal se, co bychom si přáli (jak v pohádce O Popelce). My si ovšem nepřáli tři oříšky, ale pekáč. Takový malý, skladný pekáč, abych na něm mohla tahat Majdu a se sedátkem, abych mohla příští rok vozit i Matýska. Muž mě POZORNĚ vyslechl a odjel.
Večer už jsme se nemohli dočkat. Bylo mi divné, proč se ptal, jestli bychom ho nemohli vyzvednout od vlaku, aby TO nemusel táhnout přes celé město. Říkala jsem si, že asi koupil ještě nějaké další věci a má toho moc.
Když ovšem dorazil domů s tímhle:
monstrem

už jsem se ničemu nedivila.
Zadané specifikaci to absolutně neodpovídá, ale děti jsou z něho nadšené. V pátek jsme ho byli zkoušet na kopci u školky. Nemělo to chybu, zvlášť jízda Vojty s Aničkou. Jeli jak draci, v té nejrychlejší jízdě se překlopili a kutáleli se za pekáčem. S babičkou Aničky jsme ani nedutaly a v duchu si opakovaly zásady první pomoci.
Děti se posadily, rozesmály se od ucha k uchu a jeden přes druhého řvaly: "Hustý, super hustý!!! Jedem zase."
Čím víc se kutálely, tím víc se smály a křičely: "Hustý!" Majda se pak taky vyklopila, když jela s Aničkou, válela se asi dva metry ve směru jízdy za pekáčem. Nekřičela teda: "Hustý." Avšak vůbec nebrečela, nic si nezlomila a to mi úplně ke štěstí stačilo. Majda má totiž fobii ze sněhu, ale příklady táhnou. Určitě bychom si to bez Aničky a mega dvojpekáče tak neužili.

Muže jsem jen tiše v duchu proklínala cestou tam i zpět, cesty jsou už vytáté a nezbývalo než táhnout pekáč v jedné ruce a Majdu v druhé.

Houstičky, čertíci a mikuláši

Na žádost naší babičky vkládám recept na "loupákové" těsto.

Dají se z něho dělat různé tvary a motanice, akorát na bochánky se nehodí, protože velmi vyfoukne. Takže motání zdar.


1 kg hladké mouky,
2x kvasnice,
3 zarovnané lžičky soli,
20 dkg cukr krupice,
2 dcl oleje,
0,5 l mléka.

Zaděláme kvásek, pak všechno smícháme, necháme vykynout. Motáme, motáme. Mažeme rozšlehaným vajíčkem, zdobíme, rozinkami, mákem... Ještě chvilku necháme na plechu kynout. Upečeme, zbaštíme. To poslední už jde samo.

Piraně

To se vezme papírový talíř a vykouzlí se z něho piraňa.

Je u toho spousta legrace. A nepořádku. Prstama to bylo nakonec nejlepší, štětce jsou jen pro amatéry, my akademičtí malíři a malířky... Majdulce jsme museli vysvětlit, že i když jsou barvičky netoxické (prý) tak se stejně prstíky nečistí olíznutím.

Ale výsledek stojí za to. Zvlášť to očíčko!

Viděli jsme ve školce na chodbě, tož jsme to museli taky vyzkoušet. Piraně jsou naše oblíbená zvířátka. Teď nám visí ve futrech a požírají nezvané návštěvy.

Nedám si pokoj

Školička na sněhu podruhé.

Zima byla, fičák byl, vánice a metelice, že ani na velkém vleku nikdo nechtěl jezdit. (Vojtovi se splnila jeho prosba, prý ho to na velkém vleku nebaví... Já už teda fakt nevím, co ho baví... Po kom to dítě je? Asi po mně, bohužel.)

Děti statečně vlály na provazovém vleku, chodily se do chalupy pravidelně ohřívat. Na rozdíl od nás dospělých brblalů byly veselé, vysmáté a spokojené. (Což vůbec nechápu.)
Tváře měly červené a polovina jich v autobuse cestou zpět usnula.
Já jsem si to užívala, chvilku fotila, sem tam někoho oblékla, utřela prdelku, našla ztracenou kuklu. Většinu času jsem proseděla u teplého čajíku a oknem pozorovala ty naše lyžařské naděje.

Už je ten můj pohyb celkově nějak náročnější a bude hůř a do května daleko...

Maminko, kdy už mi konečně

bude 5 roků? Odpočítávali jsme poctivě od minulého týdne.
Nevím a myslím, že ani on sám nevěděl, na co se těšil víc. Jestli na dárky, nebo že všichni přijdou kvůli němu, nebo jestli na dort, nebo že už mu je KONEČNĚ pět.

Dneska nastal ten den D.
Dopoledne jsme strávili uklízením, protože když mají přijít matka, tchýně a švagrová k tomu... Myslím, že takhle čisto už jsme tu dlouho neměli (a mít nebudeme).

Dort přesně podle instrukcí byl připraven a schován ve spíži. Bála jsem se, jestli místo nákladního auta z toho nevyleze spíš ponorka. Děti se účastnili prvotní fáze, krájení korpusu, ochutnávání krému a dojídání polevy.

Když Vojta nezřízeně slintal a Majda začala pět: "Hamiš, amiš na amiš..." Na melodii - Či a či a čičičí jsou to kluci kočičí, říkala jsem si, že je nejvyšší čas s polotovarem dortu vyklidit pole, protože by mohl v nestřežené chvíli nenávratně přijít o nějakou svoji důležitou část, třeba kus budoucí korby nebo tak.

Už to, jak udělat nákladní auto, byl oříšek, já, která rozeznává auta jen podle barev, nepoznám Tatru od Liazky...  No nějak jsem to do kupy dala, ale jestli bude chtít Majda v červnu Hello Kitty, tak mi držte pěsti i na nohách, protože to asi fakt nedám, tam nejsou žádné pravé úhly jako u auta.

Pak jsme trochu připálili řízky a oslava mohla začít.

Dorazili všichni, děkujeme, přinesli dary, děkujeme, nic nám tu nezbořili, děkujeme. Moc milé bylo, že každý přinesl i malou drobnost Majdalence, aby jí to nebylo líto.

Všichni jsme si to užili, babičky i dědečkové mají spoustu fotek, spoustu toho probrali, spoustu naplánovali.

A Vojta už dneska usínal jako pětiletý!

O mašinkách - Jiří Kahoun

Roztomilé příběhy o mašinkách, skřítcích, zvířátkách. Veselé, zábavné a tak akorát dlouhé, aby znavený rodič neusnul při čtení. Nejvíc se mi líbila pohádka o Kolozubce, která jezdila v dole a po šichtě vozila skřítky. Moc jsme se s Vojtou nasmáli. Doporučuji každému dítěti, které má rádo mašinky.

Ovšem Majdu to moc nebralo, ta je teď závislá na pohádce o Červené Karkulce a O perníkové chaloupce. Stále dokola a přesně slovo od slova. Myslím (vím), že už to zná zpaměti.

Hlášky týdne

Pokojná rodinná večeře po náročném dni. Každý se věnujeme svému talíři a svým myšlenkám (to znamená, rodiče nejsou ve střehu).
Najednou Vojta zvedne obličej od jídla, nahodí výraz milovníka z prvorepublikových filmů a zapěje: "Už nejsem volnáááááááá!"
Majdulka jen tak mimochodem bez zaujetí odvětí: "A ty nejši šáááám!"
A jako by se nic nedělo, pokračují v jídle... Rodiče neví, jestli se jim to jenom zdálo nebo ne. Jsou zralí na kapku něčeho ostrého.

Máme doma traktor s vlekem a k tomu umělé klády, které jsou zdrojem nepřeberných herních variací. Chvíli jsou rybářský prut, chvíli meč (Anička chudák nemohla pochopit, že meč se nenosí celý strčený na zadečku ve spoďárkách, ale zásadně u pasu a že kus musí vyčuhovat. Nevím, co by se stalo, kdyby si ta naivní dívka v nestřežené chvíli sedla, asi by si rozřízla zadeček z půlek na čtvrtiny.).

Dnes se staly lyžařským vlekem. Vojta učí Majdalenku jezdit na vleku. Majda prosí, že už půjdou domů. Vojta, jako správný instruktor drsňák, jí to nechce dovolit. Vyznačil Majdě místo, kde musí z kotvičky sesednout, jinak by ji to vzalo a pan vlekař by se zlobil. "Majdo, pusť séééé!", křičí Vojta. "Já už ci domů ", prosí Majda.
V: "Tak víš co? Budeme střílet krtka!" Bohužel pro Majdu, krtek se střílí jen cestou dolů na lyžích, nahoru se opět musí vyjet na vleku...
Tímto otvíráme lyžařskou školičku pro začátečníky na sjezdovce kuchyň-pokojíček. Instruktor je zkušený, umí zaujmout a jen tak to nevzdává i s beznadějnými případy - viz. Majda.