Lyžníci

Minulý týden jsem se zúčastnila jednodenní lyžařské školičky v roli maminka - pomocnice.

Pan vedoucí mě varoval, že první den se všechno ještě zaběhává a je to trochu chaotické.

Náš program spočíval v dojetí autobusem na místo v počtu 9 ks dětí 2 instruktoři a já (hádejte komu jedinému bylo špatně v autobuse, ale pod vidinou té hanby, že by kvůli mně museli zastavovat autobus, jsem to zuby nehty ustála). Hodný pan řidič nás vypakoval na parkovišti nedaleko sjezdovky, děti si táhly lyže (s trpitelskými výrazy ve tváři), my jim táhli tašky s ostatním vybavením. Následovala sváča, to byla ta lepší část, během svačiny dorazilo dalších asi 10 ks "natěšených" účastníků a další instruktorka.

A pak se šlo na věc. Převléknout 19 dětí (4-6 let) do lyžařského a nezapomenout na kuklu, helmu, brýle, rukavice... najít v chumlu správné lyže... To jsme se skoro zapotili.

Hurá na svah. Nádherné bylo, jak jsou ti chlapíci všichni stejní. Nezáleželo na tom, jak byli velcí (malí), co měli na sobě (jestli přešité oteplováky po tatínkovi nebo všechno značkové od spoďárků po bundu) všichni to byli (dle svých slov) borci, co už sjezdili kde co. Málem mi vymluvili díru do hlavy. Nevím, kde se to v těch klucích bere, už takhle odmalička. Postavili se na lyže, s velkou slávou se rozjeli (popošoupli nohama) natáhli se, jednou, dvakrát a že prej už to stačilo a kdy že už se jede domů. Ha, ha. Jeden chlapeček měl obzvláště vypilovanou taktiku, stále se jakýmsi zázrakem držel na konci fronty na vlek.

Dopoledne se zvrtlo v slzavé údolí. Začala to malá Eliška, co tam byla se starším bráškou, a dost dalších se pak přidalo (včetně jejího staršího bratra předškoláka - plakal, že chce maminku). Pan instruktor odpoledne povídá: "Hele, chlape, nehraj to na mě, vždyť jsi jezdil vloni a už ti to šlo." "Chlap" zamáčkl slzu a šel jezdit a už ani nepípnul.

Obecně se nálada po obědě zlepšila o sto procent.

Rozřazování probíhalo stylem, kdo vyjede lanovým vlekem až nahoru, bude v lepším družstvu. Nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že někteří se tam snažili dojet za každou cenu, třeba i po břiše. Marné bylo naše volání, ať se okamžitě pustí. Naštěstí, dlouho nevydrželi, uvolnili sevření a nikdo si neublížil.

Čůrací procesí byla také akční. Vždycky přijelo jedno dítě, že potřebuje čůrat, tím rozpoutalo davovou psychózu, až to vypadalo, že na svahu nikdo nezbude. Toto se opakovalo zhruba každých deset minut, jen jsem se s jednou vyčůranou partou vrátila, už se hlásila další. Nekonečný koloběh.

Menší zádrhel nastal, když první chlapeček z pětičlenné ještě nevyčůrané bandy zasedl jediný záchod a prohlásil, že bude kakat. Ostatní na to reagovali prohlášením, že oni se teda počůrají. Vyhnala jsem je před chalupu do čtyřčlenné rojnice, porozepínala oteplováky a zavelela: "Hromadnému čůrání zdar!" Naštěstí to byli všechno chlapci, tož jim to pěkně čůralo ze svahu.

Mezi čůrpauzami jsem nalévala čaj z termosky, zvedala popadané lyžníky, rozdávala odměny...

Cestou domů málem zbořili autobus, nevím, kde berou tu energii. Nakonec jsme vyzvedli Majdulku, pokonverzovali s babičkou a dědou, dojeli si pro tatínka. Ještě si pamatuju znělku večerníčka, ale dál už mám temno...

Vzpomněla jsem si, jak jsme zamlada chodili na školní brigády, třeba sbírat cibuli, nebo sázet stromky. Když člověk pak zavřel oči, viděl před očima miliony cibulí nebo tisíce malých stromečků. No tak tentokrát jen jsem přivřela víčka vynořovali se mi před očima další a další mrňavci, co potřebují na čůrat.