sobota 10. prosince 2011

Den, co stojí za to...

Někdy se to prostě sejde a přitom tenhle den začínal vcelku normálně. Vůbec nic nenaznačovalo tomu, že budeme aspirovat na první místo v soutěži největší prasátka našeho města.

Vojta ovšem začal nadějně. Když jsem ho po o vyzvedávala ze školky, přihnal si to do šatny s trikem úplně jiné barvy než ráno, hlavně ten obrázek na břiše nápadně zhnědl. "Víš, mami, já jsem si plácl talíř s gulášem na triko." Jen chápavě pokyvuji hlavou: "Nech mě hádat, nebyl ten guláš s rýží?" Nalézám inkriminovanou obilovinu přilepenou na rameni a na zádech.

Kolem třetí hodiny odpolední jsem rozhodla, že se cestou od babičky stavíme ve městě, asi jsem musela být poblouzněná chvilkovou vzorností těch malých lotrů. Vojta cestou z kopce využil mojí nepozornosti a začal si hrát na krtka, skákal z jednoho krtince na druhý a řval, že ho honí jestřáb. Než jsem dostrkala chůzi bojkotující Majdu alespoň na doslech k Vojtovi, byl už krtek po kolena od bahna a boty měl s pěticentimetrovým blátivým podpatkem.

Mezitím jsme se s Majdou každá asi dvakrát natáhly, abychom se mu hezky vyrovnaly. Korunu tomu všemu dal, když jsem se snažila očistit ta jeho zablácená bagančata. Dala jsem mu podržet tašku s náhradním oblečením pro Majdu, no nevysypal on celý obsah do bahna? Vysypal. Majda začala hystericky řvát, se jí ani moc nedivím, měla jsem co dělat, abych se nepřidala. Jo a na náměstí byl trh, my vypadali jak po souboji s divokými prasaty, ale úkol jsme splnili (donesli jsme Paralen).

Ale jinak, jinak jsou to zlatíčka.

1 komentář:

  1. divím se, že jste ještě nepotkali někoho, kdo by to náležitě okomentoval :))
    Musím se smát, cizí neštěští...ale sama vím..

    OdpovědětVymazat