čtvrtek 29. prosince 2011

Veselé vánoce

Nestíhám, nestačím - psát. Žiju, prožívám spoustu nádherných chvil.

Třeba jak jsem u pana doktora vyfasovala Prenatal Box, děti ho táhly střídavě celou celou cestu z města a doma se na něj vrhly. Našly pár reklamních letáků, vzorek plíny... Majdulka se zmocnila dudlíku: "To je pro miminko, já už jsem veká hoka." Vydala se směrem ke mě, ukázala břichu dudlík, podívala se na mě a zcela samozřejmě povídá: "Vyndej ho! Vyndej mimiko, dám dudík!"

Na Štědrý den se nedala přesvědčit, že na Ježíška se nečeká v čertovském převlečení a alespoň rohy na hlavě si prosadila. Naštěstí Ježíšek se nezalekl a dárky donesl.

Vojta byl nadšen, že viděl jak Ježíšek nechal otevřené okno a na parapetu zvoneček.
Majda se vrhla na první dárek, co uviděla, v domění, že všechny jsou jen její.
Já jsem byla stresovaný Ježíšek, horečně přemýšlela, jak zazvoním a kam následně prchnu.
Muž chodil tajně říkat, že zvoneček nebyl slyšet, že musím znovu.

Užili jsme si pečení perníčků (Vojta letos už opravdu pomáhal), adventní kalendář (ten zase milovala Majda), kapra ve vaně (Majdulka byla dotčena, že se nemůže zúčastnit kapří popravy), štědro-denního postění (ve dvě odpoledne jsme z tatínka vydyndali alespoň rybí polévku), nekonečného zpívání koled, a pouštění svíček v ořechové skořápce.

Já stále ještě nějak nestíhám pobrat ten neskutečný zázrak, co se mi převaluje v břiše a stále znovu se o tom překvapeně a nadšeně ujišťuji. Vím, že přijde čas (a nebude to tak dlouho trvat), kdy z opojení tvrdě vystřízlivím, ale proč se plašit předčasně.

Přeji nám všem, aby rok 2012 byl zase o kousek lepší než ten předchozí. Mějte se rádi.

úterý 13. prosince 2011

Slepičí prdelky...

Ne nadarmo se říká, že paní učitelky z mateřské školky jsou dobře informované o všem, co se v rodinách děje, od těch malých zpravodajců. Nedělám si naprosto žádné iluze, že v našem případě by tomu tak nebylo.
Celá školka ví, že čekáme miminko - Vojta to prostě musel roztroubit.

Dneska vykoukla ze třídy paní učitelka a povídá: "Vojta mi vypravoval nějakou strašidelnou pohádku o veverce, co každého sežrala. Já jsem se hrozně bála." Něco ve smyslu, kam na to chodím. Jsem jen něco zablekotala, že to byla jen taková legrace a radši dělala, že nutně něco hledám v tašce. Co já jí budu vypravovat o utahané matce, kterou děti stále uháněly o pohádku, tak je chtěla postrašit. Říkám: "Vojto, tys paní učitelce neřekl, že to dobře dopadlo?" "Ne, maminko, za to jsem jí řekl, že měla obrovský krvavý oči a byla větší než vlk!"

Ovšem každá mince má dvě strany.

Jak jsme byli tuhle (za prasátka) ve městě, Vojta povídá: "Víš, maminko, tudy jsme šly se školkou na procházku a tady u toho obchodu jsme se zastavili a paní učitelka si šla koupit triko a pak jsme šli zase zpátky."

Takže pozor, pozor paní učitelko, velký (vlastně malý) bratr tě sleduje :o)

sobota 10. prosince 2011

Den, co stojí za to...

Někdy se to prostě sejde a přitom tenhle den začínal vcelku normálně. Vůbec nic nenaznačovalo tomu, že budeme aspirovat na první místo v soutěži největší prasátka našeho města.

Vojta ovšem začal nadějně. Když jsem ho po o vyzvedávala ze školky, přihnal si to do šatny s trikem úplně jiné barvy než ráno, hlavně ten obrázek na břiše nápadně zhnědl. "Víš, mami, já jsem si plácl talíř s gulášem na triko." Jen chápavě pokyvuji hlavou: "Nech mě hádat, nebyl ten guláš s rýží?" Nalézám inkriminovanou obilovinu přilepenou na rameni a na zádech.

Kolem třetí hodiny odpolední jsem rozhodla, že se cestou od babičky stavíme ve městě, asi jsem musela být poblouzněná chvilkovou vzorností těch malých lotrů. Vojta cestou z kopce využil mojí nepozornosti a začal si hrát na krtka, skákal z jednoho krtince na druhý a řval, že ho honí jestřáb. Než jsem dostrkala chůzi bojkotující Majdu alespoň na doslech k Vojtovi, byl už krtek po kolena od bahna a boty měl s pěticentimetrovým blátivým podpatkem.

Mezitím jsme se s Majdou každá asi dvakrát natáhly, abychom se mu hezky vyrovnaly. Korunu tomu všemu dal, když jsem se snažila očistit ta jeho zablácená bagančata. Dala jsem mu podržet tašku s náhradním oblečením pro Majdu, no nevysypal on celý obsah do bahna? Vysypal. Majda začala hystericky řvát, se jí ani moc nedivím, měla jsem co dělat, abych se nepřidala. Jo a na náměstí byl trh, my vypadali jak po souboji s divokými prasaty, ale úkol jsme splnili (donesli jsme Paralen).

Ale jinak, jinak jsou to zlatíčka.

čtvrtek 1. prosince 2011

Televize

Poslouchala jsem Český rozhlas 2 a zjistila, že tím, že hovoříme s Vojtou o reklamách v televizi, mu vlastně poskytujeme mediální výchovu.
Asi jsme to trochu přehnali, neb si teď myslí, že všechno, co je v reklamě, je špatné.
K vánocům si přeje parník na ovládání (netuším, co s ním bude v prosinci dělat, já ho v ledové vodě nikde lovit nebudu). Ostatní hračky si prý nechá na příští vánoce.
Majdalenka si asi přeje plastový nákupní košík, nejspíš by s ním jezdila utrácet své milované koňuni, ale toho se jí bohužel nedostane.

Peníze, penízky

Ne nebudu si stěžovat, jako holčička na pískovišti v reklamě - splátky, splátky, kde na to brát. Reklama je to příšerná, ale holčička to hraje skvěle.

Jen se nemohu nezmínit o Majdině vztahu k penězům. Zatímco Vojta v jejích letech a vlastně asi do letošního léta netušil, že něco jako peníze existuje. Jejich využití začal vnímat pouze díky svému mlsnému jazýčku a zmrzlině.

Majda už má jasnou představu. Tak obden chodí a mouzuje: "Mamí, máš koňuňu? Dej mi koňuňu." Když se snažím zapírat, neomylně ukáže na mojí peněženku: "Máš koňuňu!"

Pokud "koňuňu" poskytnu s blaženým výrazem si ji uklidí do peněženky a odkráčí. Tuhle ležela na zemi, hrála si s korunou. Slyším jak povídá: "Koňuňo, pojď ke mně. Koňuňo, neboj, neboj se!" (Jak bych slyšela Gluma z Pána prstenů: "My preccioussss!")

Také jsem jednou koňuňu odmítla dát. Chvíli nešťastně prohledávala svoji prázdnou peněženku a pak povídá: "Koňuňa, néni." Prošmatává dál a nakonec, uzavře hláškou: "Ani kajtu nemám!" Od té doby má "svoji" kajtu a objevila tedy i plastové peníze. Obávám se, že ta se ve světě neztratí.