S pravdou ven

Asi bych měla odůvodnit delší výpadek blogu. Ne že by nebyla témata, ne že by nebyly myšlenky. Jak kdysi dávno pronesla jedna kamarádka - jen "mi bylo tak blbě, že jsem neměla ani tužku". Tedy v tomto případě ani pomyšlení sedět u klávesnice.

Indispozici zavinil malý vetřelec - ano ukažme si na něj - i průkazné foto mám a dodám. Těšíme se na další originál do naší tlupy. S mužem tajně doufáme v nezdolného optimistu/ku.

Po jarním zklamání se mi nějak nechtělo předčasně jásat. Vlastně jsem to celé vytěsnila kamsi do pozadí a odmítala na to myslet. U každého ultrazvuku (byly tři) znovu překvapeně zírala, že tam fakt je a tajně ronila krokodýlí slzy dojetí. Co si o mě musí myslet můj ošetřující lékař, si radši ani netroufám domýšlet - hormony oblouzněná prvorodička hadr. Potřetí už bych to mohla mít zmáknuté, ale nemám. Pokaždé znovu žasnu nad tím zázrakem. (A žasnout nepřestanu dokud nezačne mluvit, lépe řečeno odmlouvat. Pak se pokusím opět bez úspěchu najít čudlík VOLUME popřípadě MUTE.)

Tuhle se mě muž ptal, jestli bych radši holčičku nebo chlapečka. Děti se zrovna přetahovaly o hračku a řvaly jak býci v koridě, těžko rozeznat, kdo řve víc. Závěr z toho plyne - ani nevím, nějak se nedokážu rozhodnout, jsem ráda, že už to někdo rozhodl za mě. PS: Dědovo kyvadlo vykroužilo kluka, babička doufá v holčičku.