Naštěstí má dva rodiče

Krásný slunný den... Procházíme se po zoo, bohužel jsme se vyskytli v místě "dětské" zoo. Takže pár koziček, flegmatičtí poníci a stupidní atrakce. Vojta rázem zapomněl na živá zvířata a fascinovaně stál u bazénu, kde si za obnos můžete sednout do lodičky, která je dostatečně šíleně vylepšená, aby připomínala nějakou "pohádkovou" postavičku. Chlápek lodičku odpoutá, vy zběsile točíte volantem a lodička se zběsile otáčí a pluje všemi směry.

Když jsem konečně Vojtovi vysvětlila, že je to hloupá atrakce, že jsou lepší pořádné lodě na jezeře a ne na takovémhle malém bazénku. A když to Vojta téměř sám uznal, přiřítil se Lukáš, v očích nadšení a že prej půjdou s Vojtou na ty prima lodičky...

Zalapala jsem po dechu a prohlásila jsem něco o hloupé atrakci a naprosté pitomosti. Jako odpověď následoval pohled, za který by se nemusel stydět naštvaný býk právě vpuštěný do koridy, dál už jsem ani necekla. Nemám toreadorský výcvik. Tolik naše tichá interní rodičovská konverzace.

Vojta vyskočil metr dvacet, chytil tatínka za ruku a odkráčeli na lodičky.

Kam to lezu

Odevzdali jsme děti a místo na romantický víkend vyrazili - opět - na badmintonový kemp.

Nejdřív se mi tam hrozně nechtělo, radši bych na pláži na Mácháči chytala lelky.

Pak jsem si říkala, co tam pohledávám, když jsem takový ztracený případ. Nic nevydržím, technika žádná, co jsem se minule naučila, jsem zase kazila. Pot, dřina, bolavé svaly a co z toho?  Pocit fyzické únavy, kdy člověk mele z posledního a rozkošného uvolnění ve sprše? Asi mám masochistické sklony, jinak tomu nerozumím. Trochu si připadám, jak když se vracím na letní tábor po roce. Známí lidé, spaní na žíněnkách, rozcvičky... přátelská atmosféra. Ani bych nevěřila jak rozdílné lidi může spojovat právě láska nebo spíš závislost na badmintonu.

Velkou zásluhu na tom má i trenér, s jeho neskutečnou trpělivostí, dobrou náladou, ochotou... Nechápu, proč o mě ještě nezlomil raketu (já už bych to dávno udělala).

Když jsme na kemp přijížděli, říkali jsme, že odjedeme dřív, že nebudeme hrát až do konce, že si užijeme hezkého počasí někde venku. A jak to dopadlo? Samozřejmě, že jsme hráli snad do poslední minuty. Nakonec se mi ani nechtělo odjíždět.

Hláška týdne

Vojta na WC, ozve se příšerná rána (spadlo zvednuté prkýnko) a do rozhostivšího ticha se ozve Vojtův hlas: "Tak jsem se zabil."

V: "Mamí, já chci být kosmonaut. Dej mě do školky pro kosmonauty."
Není nad to profilovat se hned od malička. Tak si říkám, jak by taková škola asi vypadala.

Po sto prvé

Znáte to, když procházíte známým místem. Přímo notoricky známým. Myslíte si, že už vás nic nemůže překvapit. Pak jdete po sto prvé a místo po obvyklé cestě uhnete na malou pěšinku. A zíráte. Všechno je náhle jiné, i když stejné.
Náš sto první výlet do příměstského lesa, kam chodíme od té doby, co jsme se naučili chodit.

Když se z obyčejné večerní procházky vyklube krásný zážitek. Může za to magické večerní světlo, pěšina v lese, stíny nad Ivanským jezerem a vodník.

Smíšek

Také bych měla něco napsat o naší Majdalence.

Jak je neskutečně jiná než Vojta stále mě to překvapuje. S ničím si nedělá hlavu. Od božího rána (obvykle šestá hodina, ajaj) si povídá, zpívá a směje se.

Tedy úplně nejradši na nás dohlíží a úkoluje:
Mami, ne hají. Mami, ťap, ťap. A rve ze mě peřinu.
Následuje: Tatitů pá, pá? - Jestli jako milovaný tatínek je v práci.

Úplně nejvíc převládá bojovný pokřik: Hamijó nebo hamiňó! = Jídlo a fofrem.

Konečně začala oslovovat Vojtu, už jsem se bála, že bratra ignoruje. No, říká mu - Atuti. Nevím, kde to vzala, ale je to lepší než něco jako Jouda, co párkrát použila.

Jako správná dáma nevychází ven bez pokrývky hlavy, i kdyby to mělo být jen na vteřinu, už si plácá na hlavu a řve: "Aní!" Její milovaný klobouček od Aničky.

Miluje krémy, nejraději by se mazala stále dokola. Už se rosím, až najde moje šminky, nejspíš o ně přijdu.

Odplenkování ani oddudlíkování zatím nehrozí. Asi jsem ještě nedozrála k pevnému rozhodnutí. Doufám, že se to vyřeší samo. Dudlík až po dovolené, plínky až bude s holou prckou běhat po zahradě. Myslím, že druhé děti mají znatelně větší výhodu nesoutěživé ba téměř flegmatické matky.

Jedna fotka z dnešního rána: "Majdulko, kolik je ti dneska roků?"

Tak všechno nejlepší!