čtvrtek 28. dubna 2011

Veselé velikonoce

Letošní velikonoce neměly chybu. Slunce hřálo a všechno kvetlo, ale pravšechno.


Penzion Fryšava s pískovištěm, herničkou a TRAMPOLÍNOU, která se stala evergreenem. Nezáleželo na denní době, nezáleželo na počtu kilometrů, které právě ušly... děti chtěly být stále na trampolíně. Večer jsme je setřásli a uložili do postelí, ráno jen otevřely oči, volaly: "Na trampošku!"


Všude kolem malebné vísky, skály, lesy - prostě vysočina.


Spousta kamarádů (velkých i malých).


V různých složeních jsme dobyli Devět skal, Paseckou skálu, Čtyři palice, Milovské Perníčky, Dráteničky, jen ta Malínská skála nám zůstala na příště.

Na suvenýry také došlo, dovezli jsme si 1 angínu a 2 horečky. Snad se z toho marodi brzy dostanou.

Příští výpravě třikrát hurá!

pondělí 18. dubna 2011

Případ tepláčky

Nevěřila bych tomu, ale Vojtovy školkové tepláky se staly předmětem zatím neobjasněné záhady. Objevily se na nich nevysvětlitelné dírky a to jen na levé nohavici dole.
Vojta samozřejmě vůbec netuší od čeho by to mohlo být.
My jsme nad tím doma kroutili hlavou. Paní učitelka nad tím kroutila hlavou.

Tímto zahajuji pátrání.
Předmět doličný - troje tepláky.
Důkazní foto:

Dosavadní postup:
Vyslechnut první svědek paní učitelka Renata. Tvářila se opravdu překvapeně. Buď velice fikaně zapírá, nebo fakt neví.
Hlavní podezřelý Vojta se tváří, že neumí do pěti počítat. Nechám ho ještě chvíli podusit a pak zahájím křížový výslech (sháním vhodnou lampičku).
Další postup:
Druhý svědek - paní učitelka Jarmila.
Obhlídka školkové třídy.

Pokračování:
Školkovou třídu jsem letmo prohlédla - žádné fakírské lůžko nenašla. U jídelního stolu, kde sedí, jsem nic ostrého neobjevila. Jen trochu zaschlé kaše, ale ta byla spíš drsná než ostrá...
Vojta se stále ještě nepřiznal. :o)

Nevím, nevím, nevím. Kojak i Columbo by nade mnou zaplakali. Já už snad začnu věřit na paranormální jevy...

pátek 15. dubna 2011

Anežka

Ještě jedna speciální fotka, abyste věděli, že děti nijak nešidíme, když jsou nám svěřeny na pohlídání.
Naopak, moc jim u nás chutná.


Bude teplo, bude krásně. Přijďte posvačit k nám na písek!

Kleptomanka

Vyrazili jsme takhle jednou v sobotu na rodinný výlet. 10 min autobusem tam, 2,5hodiny dětskou chůzí lesem zpět.



Abychom cestu oživili zvlášť pro nás rodiče, stavili jsme se na oběd v letovisku Studánka.


Děti se hned vrhly do dětského koutku. Stůl v bezprostřední blízkosti koutku byl obsazen párem, který tu byl očividně bez dětí na romantické dovolené. Trochu jsem je litovala.

Naštěstí od našeho stolu bylo do koutku dobře vidět. Snažila jsem se je usměrňovat tak, aby moc nerušily. Prohlížely jsme si s Majdulkou knížku, když tu padlo moje oko na podivný předmět ležící na dětském stolečku. Kožená peněženka. Že by číšníci nechali dětem svoji vysloužilou peněženku na hraní? Při bližším pohledu z boku se ukázalo, že peněženka je narvaná různými kartami.

Povídám: "Někdo si tu zapomněl peněženku." A myslela jsem na tatínka kloučka, co si v koutku hráli, když jsme přišli.

Pán z romantického páru se otočil a s vytřeštěnýma očima zařval: "To je moje peněženka, jak se tam vzala? Měl jsem ji v tašce." A popadl jakousi plážovou tašku, která celou dobu ležela bezprizorně za jeho židlí vedle skříňky s hračkami.

A já měla jasno. Nápadně se podobala naší nákupní tašce, ze které Majda tak ráda vybaluje nákup.
Čelo se mi orosilo, když jsem si uvědomila, co všechno mohla naivnímu muži poschovávat. Nebo jak s oblibou rozhazuje obsah mé peněženky do všech světových stran.

A to jsem si myslela, že jsem z ní celou dobu oko nespustila. Holka jedna fikaná.

Pánovi jsem se omlouvala, až se hory zelenaly. On byl očividně okouzlen Majdulčiným bezelstným výrazem a hloubkou jejích modrých očí, ani si peněženku nepřekontroloval. Jen paní ho polohlasem prosila, ať zkontroluje klíčky od auta, aby se odsud dostali.

čtvrtek 14. dubna 2011

Adámek perlí

Asi mu vyhradím ještě extra prostor na webu.

Takhle jednou večer.
Děda s babičkou hlídali zvlčilou zvěř, zatímco se rodiče kulturně vyžívali na koncertě Dana Bárty a Darinky Rolins.

Zaháněli děti domů. Adámek se taky snažil vecpat do chumlu a proklouznout dovnitř. Byl však lapen bystrým dědou: "Adámku, už je pozdě, měl bys jít domů. Maminka bude mít jistě starost."
Adámek na to s bezelstným výrazem ve tváři: "Ne, strejdo, maminka mi říkala, abych nechodil domů dřív než bude tma. Já budu teďka u vás."

Tož babi a děda hlídali děti tři, pohráli si, pojedli, podívali se na večerníček a když už padla tma, šel Adámek domů. Ale bude to čím dál obtížnější, dny se prodlužují...

Zpívánky

Narušitel domácího klidu byl ráno za patřičného řevu odveden do školky. Přiznám se, že občas mě ty jeho trudomyslné, vzteklé a brblavé nálady nenechávají klidnou. Dneska to byl zrovna ten den. Dostal na zadek, hm nejsem na to pyšná, a vyhodila jsem ho doobléknout se ven přede dveře. Takže místo vzteklého nadávání, že mu nejde tohleto a támhleto, že to je hrozný, že on se strojit nebude, že tuhle čepici nechce, že ty boty jsou blbý, že mu musím okamžitě.... Jsem doufala v blahodárné ticho, když ho vyrazím za ty dveře. Jenže se to změnilo v dvojitý jekot. Jsme totiž omylem porazili Majdu. Jsou chvíle, kdy bych dala všechno za to, kdyby měli děti na čele čudlík s názvem mute, stačily by dvě minuty ticha na regeneraci pocuchaných nervů.

Cestou jsme se uklidnili, všichni.

Doma už to bylo harmonické. Taky aby ne, když hospodaří ženské... Majda dneska projevila svoji lásku k lidovým písním. Ba co víc. K lidovým písním v MÉM podání. To je nádhera, ona mě úplně hltá očima. Skákal pes přes oves, jsem musela pro veliký úspěch opakovat třikrát. Běží liška k Táboru - šestkrát. Já, která nikdy (dle názoru odborníků) neoplývala hudebním sluchem. Zpívám ráda, často a nahlas. Většinou když bezpečně vím, že jsem osamotě. Nebo obklopena mladými posluchači bez nějakých předsudků stran melodie. Ovšem všechno krásné jednou končí. Vojta ve svých sotva čtyřech letech již opustil řady nekritického publika a na mém pěveckém projevu se mu každou chvíli něco nelíbí, nevděčník. Musím si ten bezmezný Majdulčin obdiv užít plnými doušky než pomine. Odpoledne se mě muž ptal proč chraptím, zatloukla jsem to, určitě by chtěl taky zpívat, to teda ne, já se o slávu dělit nechci.


čtvrtek 7. dubna 2011

Tak nějak

o všem, co mi lítá hlavou.
Myšlenky se u mě poslední dobou moc dlouho nezdrží, jejich škoda.

V pondělí jsem měla nějak moc času na přemýšlení. O tom, proč je některé věci lepší prožít doma za plného provozu domácnosti, kde vás nikdo nešetří, nevyšetřuje a hlavně kde nemáte moc času sama na sebe. Kde zejména blbec mozek je v takovém zápřahu, že není čas na sebelítost, těch pár minut před spaním se nepočítá.

V nemocnici je tohle šílené, obrovská chodba, neútulný pokoj, tři postele, smutná spolu-nocležnice se stejným osudem, cisterny času, čtyři stěny, bílý strop...
Člověk ztratí vládu nad svým tělem, nad sebou samým, odevzdá se do rukou lékařů a sestřiček. Doufá, že oni ví, co dělají, přestože se ho tři lidi ptali na tu samou věc, kterou ještě pětkrát vyplnil do pěti různých důležitých přijímacích papírů (vlastnoručně podepsal) a pak se ho těsně před výkonem zeptají na totéž znovu. Čte ty lejstra vůbec někdo?  Trochu jsem si připadala jak páté kolo u vozu, přesto že se vlastně jednalo o mě, hlavně o mě a v první řadě o mě... Proč?

Doma jsem cítila svoje tělo, snažila se ho pochopit, porozumět, vyhodnotit rizika. Byla jsem sama za sebe. Byla jsem ten, kdo rozhoduje. Zodpovědná, silná, klidná...

Možná to je tak i s porodem, šla bych do toho, kdyby se jednalo jen o mě, znám své tělo, věřím mu. Věřím, že vím, co si ještě mohu dovolit a co už nezvládnu. Ale co ten prcek? Za něj to nedokážu rozhodnout, za něj bych se nedokázala zaručit, že vím, že to zvládne.

No jo, co by kdyby. Zatím jen plané úvahy. Uvidíme jak to jednou doopravdy dopadne.

Každopádně závěr zní, když fakt nepadáte na hubu a do nemocnice nemusíte, nelezte tam.

Poslední chuťovka. Veselá historka z natáčení. Po šesté ráno přiběhla sestřička měřit teplotu a tlak. Následována dvěma uklizečkami, které tam vtrhly jak přepadové komando, URNA by jim mohla závidět ten moment překvapení, tu sehranost s jakou nás obklíčily. Rozsvítily na plné pecky, zatím co my dvě rozcuchané, tváře přeleželé jsme se snažily zachovat alespoň špetku lidské důstojnosti a soukromí tváříce se, že tam vůbec nepatříme.

Jedna zběsile šůrovala podlahy, druhá stírala imaginární prach. Chtěly jsme prchnout na WC, ale nebyly jsme dost rychlé, přeběhla nás ta s mopem, dodnes ji podezřívám, že je zaměstnanec lodi Enterprise a umí se transportovat nebo alespoň duplikovat. Tož zavelely jsme k ústupu zpět do postele, bohužel ty už nám přestýlala druhá členka elitní jednotky. Tak jsme tam tak stály, bosorky v rozmačkaných erárních košilích - poloslepé, světlo jak v poledne na Václaváku, u nohou nám rejdila Enterprise baba mopem, nějak se nebylo kam vrtnout. Bezdomovci při šťáře na hlaváku se určitě cítí mnohem patřičněji... Měřit mi sestřička tlak po tom náletu, naordinují mi nejmíň týden pod sedativy. Ještěže mám trochu průpravu z pionýrských táborů, ale co na to mladší ročníky, které průpravu nemají, to fakt netuším.

Jestli nemáte zálibu ve vojenských bojových cvičeních, nebo alespoň ranních rozcvičkách, vyhněte se naší okresní nemocnici obloukem. Pokud si chcete tužit svého ducha pro případ teroristických útoků nebo únosu, vřele doporučuji. Ovšem ve skrytu duše věřím, že únosci z "álkájdy" jsou v lecčems mnohem civilizovanější a humánnější.
Ilustrační foto

sobota 2. dubna 2011

Badminton

Obrázek zde
Óda na badminton. Úplně mě pohltil. Konečně jsem našla sport, kterému se mohu plně odevzdat. Hned po zběsilé jízdě na kolečkových bruslích.

Už jsem propadala beznaději, že jsem ztracený případ a nezbude mi než své tělo nechat vlivům pohodlného života napospas a měknutí svalů, kostí a kdoví čeho všeho mě nemine. V aerobiku mi šla každá polovina těla na jinou stranu, z bedýnky a na bedýnku se mi nohy pletly, zumbu jsem zavrhla po deseti minutách šmírování. Ve volejbalu jsem byla za Šípkovou Růženku, neptejte se mě proč. Běh tak maximálně na krátkou vzdálenost za účelem ulovení nezbedného dítěte.

Badminton je úžasně osvobozující sport. Každou neděli se nasmějeme na tři dny dopředu. Občas toho víc nasmějeme než uhrajeme, ale břišní svaly třeba též posilovat.

Badminton je bezpečný sport. Nepočítám nějakou tu ránu míčkem doprostřed čela, lehké polechtání spoluhráče raketou po kštici. Když si člověk nemá tendenci ubližovat sám a sám se zbavovat nešikovného masa, především na kolenou a ruce, která raketu nedrží.

Badminton prospívá partnerskému vztahu. Hráli jsme mix 4 hru spolu a zatím jsme se nerozvedli. Tedy už jsme si to všechno vyříkali a už se skoro nehádáme, kdo měl kde být a nebyl (většinou teda já, ale nepřiznám to). Na badmintonovém kempu je to úžasně romantický. Zvlášť když je to první víkend bez dětí po dvou letech. No a když vás náhodou doma někdo naštve, tak se pak nádherně dávají smeče.

Badminton je společenský sport. Tolik zajímavých lidí jsem už dlouho nepoznala. Zvlášť když jsou všichni podobně švihlí raketou.

Badminton mě naučil soutěživosti. Jsem byla už dvakrát na badmintonovém turnaji. No co, guláš tam náhodou mají výborný. A jednou, jednou snad vyjde ta správná konstelace hvězd a neprohraji alespoň jeden zápas.

Badminton léčí. Na duši i na těle. Opravdu, mám to vyzkoušené. Možno podpořit afterpivem a je to tutovka.