Flower

No a pak nám ještě rozkvetl koupací kyblík.

Řeklo by se (celkem logicky) koupací čepice, ale proč v ní musela jít i spát?

Traffic announcement

Pozor, pozor, pohybuje se tu podezřelé vozidlo. Vydává značný hluk (jistě v nadlimitních hodnotách), nedbá dopravního značení, prostě pirát silnic.
Nebo pirátka?

Všimněte si, jak si ji Vojta obložil polštářky.

Občas je dost nebezpečné se v naší domácnosti pohybovat, aby vás něco nezkrátilo.

Kam se uklízejí děti?

Večer do postýlek - to je jasné.

A přes den? Do poliček přece...

(Do zavírací skříně se mi je ještě nalákat nepodařilo. To by bylo najednou ticho.)

Křivka štěstí

Nedávno jsem četla v Respektu velice zajímavý článek o křivce štěstí. Zde v anglickém originále.

Křivka vyjadřuje subjektivní míru štěstí (hodnocenou na stupnici 1-10) v závislosti na věku dotazovaných.

Kolem dvacátého roku začíná slušně vysoko, aby také ne - člověk je plný nadšení a ideálů. Největší propad přichází kolem 46. roku života a pak - překvapení - vede opět hezky vzhůru. Jak můžeme vypozorovat kolem sedmdesátky už je na úrovni hodnoty dvacetiletých a stoupá. Si říkám, jestli to není tím, že tak vysokého věku se dožijí jen silní a optimističtí jedinci. To ovšem vyvrací případ mojí pesimistické babičky doživší se požehnaného věku 94 let. Možná člověk konečně ve stáří zmoudří a stane se spokojeným s tím, co má, šťastným za každý den, který může prožít. Nevím, třeba se to dozvím.

Takže nebojme se, ještě chvíli to bude sešup, ale pak už nás čeká jen vyrovnaná mysl a šťastné zítřky.

Jo a jedna z možných teorií proč je mezi čtyřicítkou a padesátkou míra štěstí tak nízko je, že v té době většinou žije s rodiči v domácnosti pubescent/adolescent (jeden či více).

Majdik

Když už ji teda chválím, tu naši holku, musím ještě vyzdvihnout její neutuchající chuť vysedávat na nočníku. Okoukala to u Anežky, od té doby nosí nočník a důrazně vyžaduje čuůů. Odmítá opustit tento zahřátý trůn a nechat si nasadit plínu, ať slibuju, lákám, hrozím... Nutno dodat, že přes spoustu keců (ču, ee...), nočník zůstává neposkvrněn.

Taky toho zatím moc nenapovídá. Nejoblíbenější věta je táta pápá. Když si Luky oblékne mikinu, že mu je zima, Majda už je u něho a mává. Nebo když mi dává pusu, Majda si myslí, že odchází a už aktivně pořvává své pápá. Ráno se podívá směr naše postel a když tam tatínka nevidí, je blahem bez sebe, že to může okomentovat svým táta pápá.

Stále jsem přemýšlela, jak do ní nacpat sirup na kašel. Ukázalo se to jednodušší, než jsem si myslela. Velice rychle pochopila posunkovou řečí vysvětlení. Vypiješ to ble pití a dostaneš medvídka. Když se jí křiví pusa a už nechce, stačí ukázat gumovou laskominu a hned to do sebe klopí. Za medvídka skoro všechno. Výchovné to asi není. Neber úplatky, neber úplatky - že jo. Proti všem heslům a předsevzetím v našem státě. Takhle už od mala podporovat korupci. Snad jsme její charakter moc nepokřivili a nezmařili naději v budoucí lepší generaci.

Se nezdá.

Majdulka k smrti miluje tvrdý sýr (taky gumové medvídky, ale od těch ji držíme dál).

U snídaně se mi jí zželelo a nabídla jsem jí plátek sýra. Majdulka vztyčila palec a ukázováček a povídá: "Pa!" Znělo mi to jako dva (počet zvednutých prstů odpovídal. Bezmyšlenkovitě jsem přepůlila plátek sýra, abych splnila požadavek.

Podávám sýry a ona se usměje, čertíci jí zahrají v očích a povídá: "Či." Jako tři.

Asi jsem byla ještě rozespalá, přece nemůže umět počítat do tří. Že by Majda byla skrytě geniální? V tom případě to skrývá opravdu dobře, ha ha.

Vesmír

Vojta se na horách naučil nové slovo - VESMÍR.

Nevím, jestli alespoň trochu chápe jeho význam. Ví, že Pluto už není planeta.

S Tomáškem si hráli na vesmírné lodě. Vrazili rakety od líného tenisu za postele jako páky a chystali se odletět.
Poprosila jsem Vojtu, aby si navlékl bačkory.

Vyslechla jsem tento rozhovor:

Ach jo musím mít bačkory?
Vojto, to jsou VESMÍRNÉ bačkory! Máme oba vesmírné bačkory.
No jo, Tomášku, když mě trochu tlačí.
No to musí, aby ti pak ve vesmíru nepadaly z nohy.

Zvídává

Předevčírem u večeře se Vojta zeptal: "Mami, kudy jsem se dostal z tvýho bříška ven?"

Luky se zakucká, upřeně se na mě podívá a pobaveně zírá, co já na to.

Jsem se rozhodla pro pravdu. "Kačenkou přece," povídám.

Vojta se začne smát, pak na mě upře ty svý kukadla s výrazem, že to buď nevím nebo si dost vymýšlím.

A odvětí: "Hele mami nedělej si ze mě legraci, přece musí být někde nějaká jiná dírka..."

Tak povídám, že tam JE speciální dírka pro miminka. Nebylo lehké ho přesvědčit, člověk se rozhodne pro pravdu a ono se mu nevěří.

V každém případě cestu ven už máme zmáknutou.

Nemohu se dočkat, až se zeptá, jak se miminko dostane dovnitř...

Týden na sněhu

Penzion jsme měli zamluvený od září. Kdo by býval tušil, že v první půlce ledna přijde obleva. Naštěstí jsme nemuseli vytáhnout kanoe a až na pátek, kdy pršelo, bylo počasí překvapivě zimní a krásné navzdory katastrofické předpovědi. A lyžovali jsme každý den, někdy i dvakrát, někdy až do úmoru.

Vojta ve srovnání s loňským rokem o poznání povyrostl, zmoudřel a lyžování ho nadchlo. Měl v tom prsty i spolulyžník Tomášek, vysmátá lyžnice Jolanka, instruktor Ondra, obdivovatelka Majdulka a musím vyzdvihnout i zásluhu obětavých rodičů (nikdy jsem netušila jak náročné je jezdit na dětském vleku).

Lyže tu vyzkoušel snad každý, tedy kromě Majdulky a Adélky, které měly zatím za úkol trénovat chůzi na sněhu bez lyží. Lyžování dokonce chytlo i Aničku a vypadá to, že nejdéle příští rok bude na sjezdovce ještě víc veselo (jestli podědila i nějaké geny po tatínkovi budeme muset vybudovat i dětský skokánek).

Foto here

Hláška týdne

Vojta jde asi po dvou měsících konečně zase do školky.

U večeře prohlásil, že konečně už bude mít zítra od nás na chvíli klid.

Po včerejšku a dnešku mi nezbývá než sice v duchu, ale přesto upřímně odpovědět: "My taky Vojto, my taky. Hurá!"

Jede

Švejková jede... Kolečka šmajdají, plast úpí... Majdulka si libuje... Vojta je nadšený pohon...

Nedá mi to, abych si nevšimla, jak jsou si ta naše robátka podobná. Uši mají odstáté jak přes kopírák.

Hláška týdne

Luky dával Majdulku spát do potemnělé ložnice.
Položil ji do postýlky, ještě něco hledal a už odcházel, když tu se ze tmy ozvalo rozverné:
Bu, bu, buu.
Vystřelil jak blesk v obavě, aby ho Majdulka nezatáhla do noční bojové hry.

Konec story s odpadem

Tohle je jen pro otrlé hospodyňky.

Kolem 11 jsem volala do firmy kvůli ucpanému dřezu. Ve 12:30 mi volali zpět, že můžou jít na to. Ukecala jsem je o půl hodiny. Pán s pérem přijel ve 13 a pak začalo rodeo.

Nejprve zkušeným okem obhlédl situaci (byl tu prý před pěti lety) a v domnění, že to bude dávačka odmítl vymontovat bojlerek pod dřezem, aby měl lepší přístup - jak jsem mu snaživě radila. Skočil si pro "mašinu" (Vojta z toho byl nadšený, protože si myslel, že nejspíš donese lokomotivu). Asi jsem útlocitná, ale druhý konec pružiny zběsile mlátící do kuchyňských skříněk mi nedělal dobře, tak jsem se snažila ho alespoň přidržovat.

Zdálo se mi, že pán na půl úst pronesl něco o nepořádku, ale nevěnovala jsem tomu dostatečnou pozornost. Chyba. Když vytahoval péro z odpadu všude kapala jakýsi černý maz. Pomazalo to zeď, skříňku i bojlerek. Než jsem stačila cokoliv podniknout, plácnul to špinavé péro (1,5m) na podlahu. Vytřeštila jsem oči a nezmohla se na slovo. Požádal o kbelík a hadr, ale když jsem viděla jak to celé rozmatlává musela jsem jít pryč, bo bych se na něj vrhla nebo se začala hystericky smát. To černé umyvadlo, ve kterém se pokoušel umýt si ruce už mě pak nechávalo chladnou.

Zapojil odpad, napustili jsme dřez, vyndali špunt a .... nic. Neodtékalo!!! Celkem bláhově se pokoušel to vyřešit pomocí gumového zvonu. Jak přenášet hromadu písku lžící. Ale neopovážila jsem se ani ceknout ze strachu, že to zabalí a odjede do dáli a mě tu nechá v tom svinčíku s ucpaný odpadem.

Tak znovu, přinést z venku ty zasvi.... péra plus jeden díl navíc a jelo se znovu. Poučeni z předchozího, pán vymontoval zasvi.... bojlerek a já hodila do skříňky alespoň hadr na tu nejhorší špínu. Opět jsem držela konce pružin a plovoucí podlahu v jídelním koutu hájila vlastním tělem. Kdybych bývala věděla, že má jeho parťák dovolenou, oblékla bych si alespoň montérky :o) Naládovat dovnitř, vytáhnout ten humus ven, péra zase na podlahu, bléé.

Ale povedlo se! Byla jsem požádána o další kbelík teplé vody a hadr, že to prý vytře, ale když viděl můj urputný výraz, vzdal to a šel si balit nářadí. Pevně doufám, že ta legrace nebude stát moc a že ho nejméně pět let zase neuvidím. (Do příště nesmím zapomenout, že je třeba pět metrů.)

Foto jsem nepořizovala, už na to snad ani nechci vzpomínat.

Všední den

Svátky skončily, živitel zase chodí do práce...

Smutno nám rozhodně není, protože nemáme na takové věci čas.

Hned po snídani jsem podstoupila lékařskou preventivní prohlídku. Paní doktorka mě poslechla, usmála se a s tajemným výrazem odkráčela. To pan doktor byl sdílnější. Změřil mi teplotu a řekl, že musím okamžitě do postele, no nebránila jsem se a hupla pod peřinu.

Z doktora a doktorky se vyklubali kuchaři a snášeli mi modré z nebe. Tedy slepičí polévku a bylinkové čaje. Po asi pěti litrech bylinkového čaje s medem a třech hrncích polévky, jo a dvou jakýchsi záhadných zázračných tabletkách jsem opět podstoupila měření teploty. Dopadlo to asi dobře, neb jsem byla milostivě propuštěna vařit oběd.

Obávám se, že zítra hned po ránu mě opět čeká důkladná lékařská prohlídka. Vojta objevil i lékařské kladívko a pinzetu, snad to přežiji ve zdraví.

Nový rok

Se starým rokem jsme se loučili ve Slatině na odpoledním srazu. 10 dospělých a 7 dětí - zatím vedeme v počtu nad tou malou smečkou, ale všeho do času. Dávám tomu dva, maximálně tři roky a dospělí jsou v menšině. Nevím, jestli nám tam nalili něco do pití, nebo nějak jinak omámili. Doma jsme totiž uložili děti, vytáhli chlebíčky, víno, pustili si vtipy na ČR2, po desáté procitli z hlubokého spánku a uznali, že to dneska nedáme. Kolem půlnoci nás vzbudilo odstřelování od sousedů a to byla asi tak celá oslava... Šampus se ještě stále chladí v lednici... Asi tréma ze Silvestra, ha ha.

Jak na Nový rok...

oč dříve jsme šli spát, o to později jsme vstávali. Počasí bylo přímo ukázkové, proto jsme se nenechali odradit odporem našeho malého pesimisty. Přes jeho protesty jsme ho donutili se obléci a vyrazili bobovat na zahradu. Nemělo to chybu. Majdulka zcela jasně miluje rychlou jízdu a velice nahlas se u toho směje.

Odpolko jsme pro velký úspěch pokračovali na Halďáku. Na saních to opravdu fičelo. Už se tedy smrákalo, když jsme se tam doplácali. Společnost nám dělali tři skupinky stejně praštěných sáňkařů a dva profesionálně se tvářící snowboardisté.

tak po celý rok....

Večerní bojové cvičení bych snad ani nemusela opakovat. Nějak se nám zase ucpal odpad u dřezu. Je to dlouhá historie. Dodnes jsem nepochopila, když se tu všechno rozkopávalo, překopávala, modernizovalo a vyměňovalo, proč nám tu zbyl tento artefakt. Už i moji babičku se něco natrápil. Nezbývá než se s ním pokusit sžít, pokud na něj nechceme použít krumpáč (stejně nakonec jednou budeme muset). Z toho ucpaného odpadu nám asi onemocněla i myčka, jenom pípá a nechce mýt.

Tož místo odpadu jsme dali pod dřez kbelík, dvojitou várku nádobí umyli ručně (hezky jsme si u toho popovídali) a doufáme, že nás v pondělí zachrání Pepa s elektrickým pérem - jako naposledy před pěti lety.

PS: Je jedna hodina, dívám se na záznam Jesus Christ Superstar na dvojce (Bárta je úžasný) a vůbec se mi nechce spát (narozdíl od včerejška, ha ha).