Dnes jsme vyrazili po doktorech. Bytostně to nesnáším a opět mě to dostalo, jako vždy.
U ortopeda (hm, jsem tam měla být s Madlenkou před rokem, chybička se vloudila) bylo asi dvacet lidí. To jsem vzdala rovnou. U pediatričky jsme čekali neskutečně dlouho za stálého pláče asi dvouletého chlapečka, který donekonečna opakoval. Domů, chci domů. Domů, já chci domů....
Děti se snažily. Až když dorazila holčička ke stolečku s hračkami a Vojta se ji nejdřív snažil okouzlit, pak ukecat a když ho holčička stále ignorovala začal škodit. Asi se bude muset ještě chvíli učit, jak se chovat k děvčatům.
Konečně na nás přišla řada. Tuhle paní doktorku naše děti milují. Vojta hned vytáhl schůdky, vylezl na lehátko a jal se servávat si triko. Majda zabrala miminko (velké asi jako ona), chovala ho, pak ho začala svlékat. Trochu to vypadalo jako řecko-římský zápas, chvílemi nebylo jasné, kdo koho svléká.
Závěr je, že nic viditelného, či naměřitelného špatného na dětech není, ale prý řádí nějaké brebery, které způsobují vleklý kašel a třeba přeléčiti antibiotiky. Nejsem z toho dvakrát nadšená, ale naše paní doktorka nerozdává antibiotika na potkání, tož jí věřím a vyzkoušíme to.
Snad to zabere a pošleme ten kašel konečně k šípku. Jestli ne, tak asi prchnu já.
Nakonec jsme stihli i toho ortopeda, hlavní nával opadl, měl ze mě švandu, prej, kde jsme se zdrželi.
Velice zabité dopoledne, to se musí nechat.
Nejvíc se mi líbily přesuny, v jedné ruce tašku s plínama, jídlem atd. plus bundy, čepice, v druhé Majdu. Čekání v lékárně stálo též za to. Nakonec to lékárna přežila bez větší úhony jen díky lízátkům. Majda si ho evidentně užívala. Smrkat ne a ne se naučit, nočník taky úspěšně ignoruje a s lízátkem hned věděla co a jak. Zbytek rychle doučil bratr, mlaskali slastně dvojhlasně.
Žádné komentáře:
Okomentovat