Přes Madlenčiny snahy (neštovice) a dokonce i Vojtovy (ještě den před odjezdem spadl z plotu a za půl hodiny se čelně srazil s futrama) jsme sbalili tři kufry a odrazili.
Vojta s očima navrch hlavy pobíhal po letišti, všechno chtěl vidět, na všechno se musel zeptat. Madlenka ho statečně následovala. V letadle se naopak Madlenka snažila všechno přelézt, podlézt, osahat, či rozmontovat, nebo alespoň oslintat.
Pak už nás přivítalo Krétské zapadající slunce.
Čekal nás týden u moře. Týden plavání, potápění, cachtání, stavění hradů z písku, pozorování krabů, přehazování oblázků... prostě ozdravná dovolená.
Nejdřív začal chrchlat a smrkat Luky, pak si Majdulka způsobila modřinu pod okem, prokousla ret a když jsme ji vykoupali v moři dostala rýmu jak trám. Vojta vyčerpán spal tak tvrdě, že se v noci počůrával, jsem ho sledovala, jestli nemá nastydlé močové cesty. Jsem jim teda říkala, že už s nima víckrát nikam nejedu (chcípáci), než mi praskla žilka v oku, radši jsem nekoukala už ani do zrcadla, vypadala jsem dost příšerně, přímo krvelačně. Tak jsem do týhle party taky zapadla.
Když nás uvedli na pokoj, s velice neútulně bíle vykachličkovanou podlahou a výhledem do dvora a do palmy, žádné moře, romantika, západ slunce. Místo toho hluční sousedé. Děti ukňourané, rozespalé, otrávené. My utahaní, hladoví, vyšťavení. Hotelová postýlka pro Madlenku plesnivá. Luky jen tiše pronesl:
"Víš, že na Šumavě na Klostermannově chatě bychom se za ty peníze měli královsky..."
Musím říci, že tato věta na mě měla přesně opačný efekt, uvědomila jsem si, že na Šumavě je sice krásně, ale taky pořádná kosa a my sem přijeli užít si sluníčka. Postýlku jsem dostali novou. Hluční sousedé po dvou dnech odjeli. Vykachličkovaná podlaha má v těch vedrech své opodstatnění a koneckonců jsme většinu času trávili venku. Dovnitř jsme chodili jen doplňovat zásoby tekutin, převlékat se dle potřeby z plavek či do plavek a odsolovat děti před spaním.
Žádné komentáře:
Okomentovat