čtvrtek 22. dubna 2010

Můj školkáček

Vždycky když jdu pro Vojtu do školky, mísí se ve mně pocity hrdosti, že to jako zvládá, že už je velkej kluk, takového zvláštního sentimentu, že už to není moje malé batole a samozřejmě velkého těšení, což mě přejde hned jakmile se ho snažím přimět k oblékání.

Miluju ty jeho jiskřičky v očkách, to nadšení, ten údiv. Díky němu se občas můžu zase na chvíli vrátit do dětských let, do světa nekonečně zajímavého, krásného, objevování hodného. Už zase vím: jak chutná sníh, jak se staví silnice a tunely v písku, jak se krásně bydlí v domečku z vrby, jak se běhá v dešti v kalužích, nebo jen tak ležet v trávě a pozorovat mravence... Takových prima věcí, které nás dospělé už ani nenapadnou.

Dobrou.

Žádné komentáře:

Okomentovat