Už dlouho o tom přemýšlím. Jak těžké je v našem státě žít podle morálních zásad, nekrást, nedělat podvraťárny - ani ty malinké zdánlivě neškodné. Je to následek komunismu nebo je to taková naše povaha česká?
Něco ve stylu - to jsem jim zase ukázal, jak jsem na ně vyzrál, jak jsem je přečůral. Proč například stále hledat díry a kličky v zákonech je to náš národní sport? Jestli jo tak v tom jsme fakt dobří.
Když jsme nějakou dobu žili v Anglii, taky se mi tam spousta věcí nelíbila, ale měla jsem takový pocit, že se neřídí podle hesla, co není zakázáno je dovoleno, ale podle své cti, podle toho co si myslí, že je správné. Občas jsme jen nechápavě zírali, co je všechno možné jen na čestné slovo. Samozřejmě nás hned napadlo, jak by se toho dalo zneužít - prostě deformace, ach jo.
Někdy o tom přemýšlím kvůli svým dětem. Chtěla bych jim být příkladem, prý tak se nejlépe vychovává. No jo, ale copak to jde? Nebudou nás mít spíš za hlupáky? Ráda bych je vychovala k tomu, že s pravdou nejdál dojdeš, že krást se nemá...
A nebo co když Vás o něco takového požádá někdo blízký? O takovou "laskavost", jen neškodnou lež, malinkatý podvod. Co na to odpovědět, jak se zachovat? Odmítnout člověku, který pro Vás tolik udělal, na kterém Vám záleží? Nevyzní to spíš tak, že já se dělám lepší a ostatními pohrdám?
Žádné komentáře:
Okomentovat