Už je to tak. Naše děti nerady mění teplo domova za nejisté podmínky venku. Copak maličká ta se jen nerada obléká, zatím je v kočárku celkem ráda. Ale Vojta. Nejen že oblékání k smrti nenávidí a svlékání nesnáší jen o trošku méně, ale hlavně přemluvit ho, že jdeme ven je nadlidský výkon - pokud teda zrovna nejede kolem sněhový pluh nebo tak něco. Možná až bude moci vyběhnout ven v trenýrkách a bosky, bude lépe.
Ovšem teď, v zimě a předjaří. Pokud nejsem skálopevně rozhodnutá, že jdeme ven, pokud nejsem předem připravena zlomit tuhý odpor, mám smůlu.
Dnes jsem na to šla lstí, teda úplatkem. Nemůžu to v zájmu nějakých těch vyšších výchovných ideálů dělat stále, škoda, ale když sluníčko svítí a táhne po dlouhé zimě ven a matka nemá dosti morálních sil... slíbila jsem zelenou želatinovou žabičku, teda dvě. I tak to nebylo bez práce. Neustále vyjednával, jestli už by jako nemohl tu jednu dostat předem...
Procházka stála za to. Do kopce stezkou ke zvonici, pak Sibiří nahoru a zadem k Panorámě. Tam jsme to otočili zpět k domovu a ještě si cestou v obchodě koupili dva rohlíky na posilněnou. Vojta už se nemůže dočkat až budem v létě chodit na průlezky a na palačiny. Jo mami a víš co, co kdybychom si udělali palačinky, s něčím ve vnitř, jo?
Zásahům rozbředlými zbytky po psích miláčcích jsme se nevyhnuli. Skóre - Vojta 0, já 1 ale pořádnej, mimínka (kočárek) 2. Nebudu to komentovat nemá to cenu, člověk by se jen vytočil.
Žádné komentáře:
Okomentovat