Vstávání v sedm bylo kruté. Nakojeno, odstříkáno, nasnídáno a v osm už stojíme pod kabinkou a vyrážíme nahoru. Nahoře se pouštíme vpravo a dáváme si na rozjezd červenou 3. Nikde nikdo, sjezdovka upravená. Jen ticho, hory a my a manžestr. Ani není moc zima, ani příliš nefouká. Zakrojujeme do sjezdovky naše obloučky. To nemá chybu. Jedeme asi dvakrát a pak teprv přicházejí další lidi.
Začneme pomalu přejíždět do druhého střediska, kam v 11 dorazí chlapi s dětma. Nejdřív krátká modrá, pak zabijácká červeno černá (tu jsem jela první den) a nakonec lahůdková modro červená už v Hochfugenu.
Bacha na věc, dneska prý Vojta lyžuje se mnou... No to mám radost. Naštěstí jsme našli malý oplocený mírně svažtý plácek s jezdícím kobercem, slalomem a na konci takovou brankou na podjetí - to Vojtu oslovilo. Vyjel na kopeček, já ho vytáhla ke slalomu, vysvětlila mu to a děj se vůle. Kdyžtak ho dole někdo chytí, čumilů tam bylo dost. A on to sjel, krásně pomalinku jeden oblouček za druhým, dole se přikrčil a projel brankou. Mnula jsem si oči, jestli se mi to nezdá.
Taková radost asi hlavně, že ty roky dřiny a odříkání nebyly nadarmo. Dobře tak týden a několik dní odříkání. Ale občas to bylo na palici pozorovat to jeho "nadšení" a poslouchat kňourání.
Ještě párkrát sjel cvičný kopeček a vzala jsem ho na pomu. Nejdřív kňoural, že chce jezdit na laně, pche, to určo. Jela jsem pozadu a pokoušela se dělat obloučky, Vojta se snažil jet za mnou. Druhou jízdu už jsem si to riskla a jela před ním a doufala, že jede za mnou. Znám ho a vím, jak je na sebe opatrnej a že když chce tak umí zabrzdit. Stejně mi nebylo nejlíp, co chvíli jsem se otáčela. Sem tam spadnul a stávkoval. Ale pak jsme lítali a vrčeli jako helikoptéra a to zabralo. Nedělám si velké iluze, tak jsem vůbec neočekávala, že Vojta bude schopen samostatně cokoliv sjet. Takže třikrát huráááá.
Nadšený muž, místo toho aby nakrmil malou, běhal, fotil, filmoval. Tak jsem opět vyfasoval dvě hladové děti. Chvilku to bylo dost psycho, ale zvládli jsme. Spravila to přsnídávka a mlíčko pro malou a kopec špaget a štrůdl pro našeho zbrusu nového lyžaře.
Večer muž ještě polemizoval na téma třetí dítě, to budu to poslední ještě za čtyři roky učit lyžovat, to bude hrůza. A vypadal, že dvě děti mu úplně stačí, no tak uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat